Hunter (Původní verze)

Kapitola 14.

První se chci omluvit za to, že tu kapitolu mám napsanou už asi měsíc, ale vydávám ji až teď. V průběhu příběhu asi pochopíte, proč jsem tak váhala... No nic, užijte si to.

›3.osoba‹
Orriana se znovu probudila v Arioru. Jakmile rozpoznala, kde je, zabořila hlavu zpět do polštářů a zasténala: „Já chci spát..."
„Rose, vstávej." začala s ní lomcovat Fiora, tady Kayle. „Čeká nás spousta práce. Vybereš si nějakou zbraň a vyléčíme tě." promluvila na ni znovu. Orriana se na ni otočila a pohlédla na svou ruku. Byla ovázaná, stejně jako rána na noze.
„Potom pojedeme na Rinethskou univerzitu, tam tě naučí magii používat. Bude to lepší, než kdyby ses učila ode mně." pokračovala. Orriana pokrčila rameny a vylezla z postele. Měla zase ty bílé šaty. Plášť sjel z postele na zem a kolem Orrianiných nohou se omotal příjemný chlad. Neměla boty.
„Tamhle jsou boty." ukázala na dva páry a pokračovala. „Sice ti zima nevadí, ale to neznamená, že nemůžeš na něco šlápnout." Jedny boty byly vysoké nad kolena, druhé jakési střevíčky. Orrianě bylo hned jasné, které si má vybrat. V ráně jí tepala bolest, ale snažila se ji nevnímat. Sáhla po vysokých botech, samozřejmě zase v bílých barvách. Nazula si je, a zkusila se projít. Tak nějak se jí šlo těžko, jakoby ji zpomalovaly. Zkusila si vzít ty druhé a v těch se jí šlo lépe. Skoro jakoby ji popoháněly dopředu. Tázavě se podívala na Fioru.
„Magie je všude a ve všem. Ty boty jsou očarované, stejně jako to, co máme na sobě. Jsou ještě další artefakty. Čelenky, diadémy, náhrdelníky, prsteny a já nevím co ještě. Teď ještě potřebuješ nějakou zbraň. Těch není nikdy dost. Prostě pojď za mnou, nemáme moc času." s těmito slovy vyšla z pokoje a Orriana ji kulhavě následovala. Prošly ještě dalším pokojem a potom dlouhou chodbou. Podpatky klapaly na mramorové podlaze, ale Orrianě se v nich šlo docela dobře, ikdyž byla zraněná. Boty měly menší podpatky, ale nezdálo se jí, že by si v nich mohla nějak ublížit. Dvě vražedkyně stoupaly po dlouhých schodech, a konečně se zastavily u dveří.

„Jen tě chci upozornit na pár věcí. Nesmíš použivat jméno Orriana, a nesmíš mě ani oslovovat Fioro. Odpovědi si dobře rozmýšlej a ani moc nemluv. Dělej přesně to co já. Jasné?" Orriana zmateně přikývla. Fiora otevřela těžké dubové dveře, za kterými byla obrovská místnost plná zbraní. Vysoká mohla být snad i deset metrů a zbraně byly zavěšené až ke stropu. Orriana užasle kráčela vedle společnice a dokolečka se kolem rozhlížela. Za to schytala ránu loktem. Fiora se na ni zamračila a pohodila hlavou ke starci, který seděl v křesle naproti nim. Měl dlouhý bílý plnovous, dlouhé vlasy a vypadal, že je slepý. Orrianě se na něj nedívalo moc dobře.
„Kayle!" zvolal starec a zvedl se. „Copak sem přívádí tebe a tuto dámu?" Orriana se v duchu usmála, nedala na sobě ale nic znát.
„Rose potřebuje vyléčit zranění a potom zbraně, mistře Guxi." uklonila se mu. Orriana udělala to samé.
„Dobrá tedy," obě se opět narovnaly. „Ale copak si nepamatuješ, kde jsou léčitelé? Já už toho moc nezmůžu, děvče." otočil se na Orrianu, která se bála pohlédnout do jeho skelných očí. „A copak to bude, Rose? Máme tu všechno; od střelného prachu po nejrůznější čepele a štíty."
„Potřebovala bych dýky... Mistře." dodala spěšně, když zachytila Fiořin pohled. Stařec kývl a pokynul jí, aby ho následovala. Došli k části zdi vyhrazené dýkám. Všechny byly po dvou, zavěšené málem i na stropě.
„Vybírej pečlivě. Čepel nemusí poslouchat každého." s těmito slovy pomalu došel zpět ke křeslu.
„Páni..." vyklouzlo Orrianě. „Jak si ale mám prohlédnout ty nahoře?" obrátila se na Fioru.
„Na to stačí jedno jednoduché kouzlo." Orrianě se rozzářily oči v domnění, že se naučí nějaké kouzlo. „Vidíš tamtu páku?" Orriana se na ni zamračila, ale potom se rozesmála. Fiora se ušklíbla a sledovala ji. Zatáhla za páku, a ta se zase vrátila do původní polohy. Stěna sjela o kus dolů. Vybrala si dýky, které se jí líbily nejvíc, a znovu použila páku. Opakovala to pořád dokola, až stěna dojela úplně dolů. Bylo jich asi deset párů, každý úplně jiný. Vzala si první pár, úplně obyčejný. Když zkusila seknout do hadrového panáka, dýky se mu vyhnuly obloukem. Nechtěly se do něj zaseknout. Orriana upřela tázavý pohled na Fioru.
„Čepel nemusí poslouchat každého. Zkus jiné." zopakovala jí po mistrovi. Orrina to zkoušela s jinými dýkami ještě asi pětkrát, než narazila na ty správné. Konce byly zahnuté, na začátku ostří byly jemné zoubky. Rukojeť byla kovová, omotaná tmavou kůží. Úplně na konci byl kousek bez kožené ochrany a dokázal tak udělit pěknou ránu. Dýky byly z nějakého černého kovu. Orrianu na nich zaujala jakási rýha táhnoucí se celým ostřím. Byla sotva viditelná, ale Orriana si potrpí na detaily. Rozmáchla se s nimi proti panákovi a čepele rozřízly pytlovinu, ze které se vysypala sláma. Fiora jí potichu zatleskala, a Orriana se na ni na oplátku zašlebila.