Your body

38. Mrzí mě to

Je to už dvacetčtyři hodin co Poppy operovali. Byli tu už všichni,ale já jsem tu jediný zůstal. Doktoři říkali, že teď je to jen otázkou času. Je to jen její rozhodnutí, jestli bude bojovat nebo odejde. Utrpěla vážná zranění a doktor jí moc velkou naději nedává. Já ale věřím, že se z toho dostane. Vždyť Poppy je silná,dostane se z toho...musí.

Zatím nikoho k ní nemohou pustit, proto pozoruji její nehybné ležící tělo na lůžku. Kolem sebe má samé přístroje a v rukou zapíchané kapačky. Mrzí mě, že za tohle všechno co se Poppy děje můžu já. To já jí přiváděl tím,že jsem s ní trávil čas do většího nebezpečí. Myslel jsem si,že jí dokážu ochránit, dofal jsem v to. Nemůžu jí ochránit, když mi neříká všechno. A teď kvůli mě leží na jipce s malou nadějí na život.

Paul mě varoval, tušil to, nebo to dokonce věděl. Stačilo,že zabili Angelu a teď jdou i po Poppy dvojnásobně. Jak jsem to mohl dovolit? Nenávidím se za to, co jsem jí způsobil, nenávidím se za to,že jsem jí nedokázal ochránit a že jsem k ní začal něco cítit. Kdybych nemyslel jen na sebe,tak by se to nikdy nestalo. Poppy měla pravdu, jsem sebestředný idiot a především sobec. Hned od začátku jsem myslel jen na sebe, chtěl jsem s ní trávit čas,protože mě dokázala uklidnit. Nikdy toho moc nenamluvila a proto jsem jí chtěl být pořád blíž. Pak se vše začalo koplikovat a já věděl,že teď už jí být nenechám. Neptal jsem se jí co ona sama chce...

Z mého přemýšlení mě vyrušilo zvonění mobilu. Protřel jsem si své oči a vyndal si mobil z kapsy. Volal Paul. Neměl jsem náladu,tak jsem ztlumil zvuk a počkal,až to Paul vzdá. Po chvilce mobil přestal svítit a já se rozhodl ho raději vypnout. Dnes už mi Paul volal po druhé,neví co se stalo a ani se s ním o tom nechci bavit.

"Měl by jste si jít domů odpočinout,tím že tady budete jen tak stát vaší přítelkyni nepomůžete" uslyšel jsem něčí hlas a podíval se vedle sebe,kde stála zdravotní sestra. "Zůstanu tady" zachraptěl jsem a podíval se přes sklo na Poppy. Zdravotní sestra si jen povzdychla a bez jiného slova odešla.

Prohrábl jsem si své vlasy a poté se rozhodl dojít si do automatu pro kafe. Pomalým krokem jsem se rozešel ke schodům, po kterých jsem šel do spodního patra. Přešel jsem k automatu a koupil si kafe. Vzal jsem si ho do ruky a napil se. Přešel jsem k velkému oknu a díval se ven, kde byl menší park pro pacienty. Všude byli stromy,který se ohýbaly kvůli většímu větru. Venku v parku nikdo nebyl, protože bylo zataženo a tím,že foukal vítr se určitě i ochladilo.

Snažil jsem se aspoň na chvilku vypnout mozek,ale nadařilo se. Pořád jsem měl před očima Poppy,která ležela nehybně v autě. To jak jí všechno bolelo a vypadala,jako by si přála umřít,kvůli té bolesti bylo zničující. Nejhorší na tom bylo,že jsem jí nemohl nijak pomoci,ani teď jí nemohu pomoct i kdybych chtěl. Je mi ale jasné,že to udělal ten dotyčný co jí psal SMS, musí to být i přesně ten kdo vydíral Angelu. Poppy říkala,že ho viděla...a určitě toho člověka znala. Upřímně mě napadl Adam,ale pak dokonce i její strejda, nevím proč,ale její strejda mi do tuté "hry" moc nezapadá, proč by zabíjel vlastní ženu a dceru? A hlavně proč by chtěl ublížit i Poppy? Nemyslím si, že všechno tohle způsobuje její strejda,ale ještě ho zatím ze seznamu podezřelích nemohu vyškrtnou. Nebo to možná mohl být někdo,koho zná jen Poppy. Někdo ze školy? Nebo někdo z dětsví? Nebo dokonce někdo z příbuzných? Teď to ví jenom Poppy...

S povzdychem jsem vyhodil kelímek do koše a vydal se zase nahoru do patra,kde byla na jipce Poppy. Šel jsem zase k velkému sklu a podíval se na ní. Ležela pořád stejně, její stav se nezlepšil ani nezhoršil. "Mrzí mě to" šeptl jsem a promnul si své spánky.

"Můžete za ní na pět minut." objevil se vedle mě dotor,který Poppy operoval. Jen jsem přikýl a vešel dovnitř. Přešel jsem k ní blíže a už jsem cítil jak mě slzy štípají v očích, už zase. "Co jsem to provedl?" řekl jsem a díval se na její bledou tvář, vypadala jako mrtvola a ten pohled na ní mě děsil. "Neměl jsem nikdy dovolit,aby se tohle stalo" šeptl jsem a pohladil jí prstem po hřbetě její ruky.

"Mrzí mě to" zašeptal jsem a podíval se do jejího obličeje. "Vím že tohle mé mluvení ti nepomůže,ale já tě tu potřebuji." řekl jsem a hlas na konci věty se mi zlomil. Protřel jsem si znova oči,pálili mi od slz. Nedokázal bych si představit život kdyby Poppy odešla a ke všemu mojí vinou...nezvládl bych to. Konečně jsem našel někoho na kom mi záleží,nemůžu jí nechat odejít. To mi,teda celému světu nemůže udělat. Musí ukázat,že je silná...

V tom kolem začali pípat přístroje. Zmateně jsem se podíval na obrazovku a když jsem viděl,že má Poppy zástavu,tak jsem k ní rychle přešel blíže. "Poppy" řekl jsem a v tom do pokoje přiběhl doktor a zdravotní sestry. "Jděte" odtáhli mě ven a já jen nehybně stal před sklem a díval se jak Poppy oživují. Byl jsem v šoku,hlavou se mi promítaly veškeré vzpomínky a až teď jsem si začal uvědomovat,že se mi Poppy vzdaluje,jak nejvíc může.

Naštvaně jsem bouchl do zdi a začal jsem přecházet sem a tam. "Musíme ji vzít na sál" řekl někdo a uviděl jsem jak Poppy vezou neznámo kam. Zůstal jsem stát s kamenným výrazem a cítil jsem se naprosto bezmocný. Celý život se mi v tomto jediném okamžiku zhroutil. Až teď jsem si začal připouštět,že Poppy navždycky ztratím. Nejsme v nějakém filmu,tady se zázraky nedějí.

"Justine..." uslyšel jsem své jméno a v dálce jsem viděl Paula. Nijak jsem ho nevnímal a sesunul se na zem. "Co se stalo?" zeptal se mě Paul a já se na něj podíval se slzami v očích. "Je konec" řekl jsem a svou hlavu jsem si zabořil do dlaní,tentokrát jsem to už nevydržel a nechal slzám volný průběh. Ucítil jsem,jak mě Paul přitáhl do objetí,ale mé slzy nedokázalo zastavit už nic. Poppy se ode mě pořád víc vzdaluje a já už nemám žádnou naději na to,že ji zvládnou už podruhé zachránit.

__________