Your body

41. Schody

 Vidím před sebou největší zlo, překážku, která mě bodá ostře do břicha. Je to tady, nadešla má osudná chvíle,pokračuji svou nohou a jsem připravená. Cítím nepříjemný tlak na břiše, když má noha je položená a snaží se nabrat veškerou sílu, aby mi pomohla dát druhou nohu k ní nahoru. Pak nastalo zalapání po dechu od bolesti. Zdolala jsem to. 

"Nečekala bych, že schod může být taková svině" řeknu a chytnu se za své břicho. Stupínek,nebo-li pro mě schod jsem se snažila zdolat už po šesté. Chodit zvládnu,ale jen díky berlím. Za to zdolávat tento stupínek je pro mě peklo a představte si, že všechny domy mají patra a tolik schodů. Pro mě je to teď ta nejděsivější představa. Schody. Pokud se nevzchopím, tak se po těch schodech doma budu plazit. Doslova.

"Pro dnešek končíme" oznámí mi zdravotní sestra a já jen přikývnu. Mám toho dost, potím se od bolesti a námahy. Potřebuji sprchu,teď hned.

Vezmu své berle a pomalu se vydávám ven z rehabilitační místnosti. Nečekala jsem ani na zdravotní sestru a namířila si to rovnou k výtahu. Jak já miluju výtahy, pro dnešek už žádné schody. Dveře od výtahu se rozevřeli a to co vidím mě mile překvapilo. Výtah byl prázdný.

S úsměvem jsem do něj vešla a zmáčkla páté poschodí. Netrvalo dlouho a ucítila jsem nepřijemné škubnutí. Měli by vynaleznout nějaké šetrnější výtahy. S povzdychem vystoupím a namířím si to do svého pokoje. Tiše jsem doufala, že už tam na mě bude čekat Justin, ale nestalo se. Pokoj byl prázdný, bílá barva ve mě vyvolávala ještě větší pocit prázdnoty. Nikdo mě nepřišel navštívit, ani strejda a to mi přišlo zatím asi nejvíce divné. 

Sedla jsem si unaveně na postel a vzala si svůj mobil, měla jsem v plánu zavolat Justinovi. Tentokrát už mi to musí zvednout. Nemůže si hrát na mrtvého. Hrát mrtvého je má parketa. Zarazím se. Achjo, neměla bych si z toho dělat srandu. 

Nestačila jsem ani vytočit Justinovo číslo a první co mě praštilo do obličeje bylo pár zmeškaných hovorů. Zděsila jsem se, bála jsem se, že to bude zase on. Ale mýlila jsem se. Spadl mi kámen ze srdce, když jsem uviděla jméno příjemce. Strejda. Jsem ráda, že aspoň on se rozhodl mi zavolat. 

Jediné co mě vyděsilo bylo, že zmeškaných hovorů jsem od něj měla dvanáct a čtyři hlasovky.  To ještě nikdy neudělal. A kdyby se mi nemohl dovolat, tak by zamnou přišel. Tučný černý otazník mě ťukl do hlavy. Kde vlastně je? Strejda by mě nikdy nenechal tak dlouho samotnou v nemocnici. Až teď jsem si začala uvědomovat, že se muselo něco stát. Byla jsem tak zahleděná do sebe, že jsem zapomněla na svého strejdu!

Okamžitě jsem vytočila jeho číslo, bohužel nic. Zkusila jsem to podruhé, potřetí, ale bez výsledků. A hlasovky? Jen šum. Až v poslední bylo slyšet hluboké dýchání. Ruce se mi začali třást. Noční můra pokračuje.

Vytáčela jsem Justinovo číslo, znova a znova. Pořád dokola. V tu chvíli jsem neměla nikoho jiného, komu bych to mohla říct. Ví to jen Justin a kluci. Policii zavolat nemůžu, tím bych potopila kluky. Ale musím něco udělat. 

Snažila jsem se zadržet slzy zoufalství. Nevěděla jsem co dělat. Strejda potřebuje pomoct a já nevím co mám dělat. Vždyť nemůžu ani chodit. Proč nemůžu mít čísla na kluky? Proč se tohle děje?

Musím domů. Musím domů za strejdou. Hned.

Natáhla jsem se pro mikinu, kterou jsem si následně oblékla. Džíny jsem si nedokázala ani pořádně obléct, proto mi ty legíny, které mám na sobě budou muset postačit. 

Stoupla jsem si a s pomocí berlí vyšla z pokoje. Porozhlédla jsem se a pokusila se co nejrychleji dostat k výtahu. Měla bych se vyléčit. Neměla bych utíkat z nemocnice. Ale strejda potřebuje pomoct. A nikdo jiný, kromě mě mu v tuhle chvíli pomoct nemůže.