Your body

40. Hřbitov

Odešel jsem dříve než jsem předpokládal, Poppy usnula a jediné co mi teď vrtalo hlavou byla Angela. Nemohla by to být ona, vždyť je mrtvá, nedává to ani smysl, prostě tohle není možné.
A Poppy strejda? Ještě větší pitomost, proč by to dělal? Proč by zabíjel svoji manželku, dceru a pak by chtěl zabit i Poppy? Co by to bylo za maniaka? Možná se od začátku chová podezřele, ale to jen kvůli tomu, že se bojí. Už od začátku se bál o Poppy,když se začala stýkat se mnou. A měl pravdu, bylo čeho se bát. Všichni kteří se ke mě přiblíží umírají. On to věděl a chtěl jí ochránit.

Dorazil jsem na hřbitov, už byla docela tma, cestu mi osvětlovaly jen pouliční lampy. Vešel jsem na hřbitov, kde bylo mrtvolné ticho. Celé tohle místo mi nahánělo husí kůži.

Procházel jsem kolem všech těch hrobů, ale žádný náhrobek s Angely jménem jsem nemohl najít. Už jsem ztrácel naději, když v tom jsem ho konečně našel. Stál jsem se zatajeným dechem. Bylo to poprvé, co jsem byl u Angely hrobu, nikdy jsem se neodvážil sem vkročit.

Celou tu dobu, co Angela zemřela jsem se dával dohromady, znal jsem jí dlouhou dobu. Byli jsme dobří kamarádi, ale ona v tom hledala pak něco víc. Jenže já ji odmítl, chodila s Harrym a kdybych si začal s Angelou, tak by se pak všechno zvrtlo. 

Ano, měl jsem jí rád, byla krásná, chytrá, ale nemohl jsem. Pořád to byla jen má nejlepší kamarádka. A v ten den, kdy to zašlo někam dál, jsem z toho byl špatný ještě pár týdnu. Nechtěl jsem, ale neměl jsem pevnou vůli.

Klekl jsem si k hrobu a prsty přejel po jejím vyrytém jméně. Chybí mi. Byla to jediná kamarádka,která mi dokázala poradit, pomoct. Kéž by tady teď byla, potřeboval bych poradit s tolika věcmi, jak s Poppy tak se vším ostatním.

Nikdy jsem neměl s žádnou holkou vážný vztah, nevím, jak se chovat, co od všeho očekávat. Prostě, potřeboval bych ji tady, ona byla vždy na veškeré vztahy expert.

"Kéž bys tady byla" šeptl jsem a snažil se zadržet slzy. Chyběla mi, strašně moc. Byla  součást mé rodiny, byla jediná má rodiny. Rodiče jsem neviděl už strašně dlouhou dobu, nesnažili se mě najít, ani kontaktovat. Zapomněli na mě, nedivil bych se, kdyby si vymysleli i historku o tom, jak jejich syn zemřel při autonehodě. Vždy jsem byl ten problémový článek v rodině já.

Zavrtěl jsem nad tím hlavou a postavil se. Proč u hrobů někoho začnete vždy vzpomínat na veškerou minulost? Všechno se vám vybaví a vy pak odcházíte zničení. Musel jsem vypnout své emoce, teď na nějakou sebelítost není čas. Nemůžu si nějaký projev emocí dovolit.

Vydal jsem se směrem ven, byl jsem pitomej, když jsem si myslel, že by Angela mohla být živá. Proč by to ona dělala? Ze žárlivosti? Blbost, ona by to nikdy neudělala, byla milá, hodná. Milovala Harryho, teda aspoň jsem si to dřív myslel, než ke mě začala přechovávat city.

V momentě jsem se zastavil a zkameněl. Začalo mi to docházet. 

Z pohledu Poppy

Probudila jsem se uprostřed noci, celá zpocená a mé ruce se třásli. Byla to jen noční můra. Snažila jsem se dát dech do normálu a uklidnit se. Pořád dokola se mi zdá o mé autonehodě, jak sedím v hořícím autě, vidím dotyčného boty přibližující se ke mě. A když mu konečně mohu vidět do obličeje, tak se mi ve snu hned rozmaže. Nemůžu si vzpomenout, nejde to.

Uslyšela jsem menší cvaknutí, což mě vylekalo a prudce jsem se posadila. Ihned jsem toho litovala, protože mě zapíchalo nepříjemně v břiše. Z návalu bolesti jsem se nemohla ani pořádně polapit dech. Jedna,dva, tři, nádech. čtyři,pět,šest výdech. Uklidnila jsem se a má bolest začala ustupovat. Sestřička říkala, že prášky nebudou stejně účinné jako antibiotika v injekční stříkačce. Ale já to zvládnu, nejhorší je za mnou. Přežila jsem, teď se musím jen uzdravit.

Zaskřípání dveří upoutalo hned mou pozornost. Pomalu se otevírali a já si přehrála ty nejhorší chvilky z kriminálek. Teď jsem přijde můj vrah a dodělá svou práci. Zabije mě, má největší šanci to zrealizovat, jelikož jsem oslabená.  Srdce mi začalo rychleji bít a už jsem chtěla sahat po lampičce,když dovnitř vešla zdravotní sestra. Díky  bohu.

"Proč nespíte slečno?" zeptala se mě a já si oddychla. "J-jen se často budím" odpověděla jsem a ona ke mě pomalu přešla. "Ukažte, naklepu vám polštář."  řekne s úsměvem. Já jen přikývnu a nadzvednu se. V ten moment co mi naklepe polštář se jí podívám do obličeje. Vyděšeně zalapám po dechu, když místo jejího obličeje uvidím jeho. Vše ale hned zmizí a vidím zase obličej zdravotní sestry.

"Stalo se něco?" zeptá se mě starostlivě a já jen kývnu hlavou do stran. "Jen bych chtěla už jít spát." řeknu celkem ospale a pořádně se přikryji peřinou. Zdravotní sestra jen přikývne a v momentě zavřu oči. Čekám až odejde. Jakmile odejde, tak si oddychnu,ale oči nechám zavřené. Proč jsem viděla jeho obličej? Proč zrovna jeho? Ano, ublížil mi a můj mozek se hold snaží najít závěr toho, kdo stál u auta při mé autonehodě.  Asi nad tím až moc přemýšlím.

.........

Otevřu rozespale oči, doktor a zdravotní sestra stojí u mé postele. Usnula jsem. Nic se mi nezdálo, naštěstí. "Dobré ráno" odmlčí se doktor a pak pokračuje. "Dnes po snídani máte napsané rehabilitace, váš stav se zlepšuje, nebude trvat dlouho a bude moci zase normálně chodit." řekne s úsměvem a já jen rozespale přikývnu. Sestra dá přede mě tác s jídle, vypadá to jako nějaká kaše. Zakřením se a doktor se uchechtne. "Všechno sníst, ať máte sílu" řekne a pak vyjde se sestrou ze dveří. 

Naberu si tedy lžíci toho lepkavého jídla, ochutnám, ale žaludek se mi hned obrátí. Je to nechutné, to jíst nebudu. Položím tác na menší stolek a natáhnu se opatrně pro mobil, dnes už mě břicho tolik nebolí, vlastně skoro vůbec, za co jsem nesmírně ráda.

Rozhodnu se zavolat Justinovi, mohl by mi tajně přinést něco k jídlu. Vytočím jeho číslo a čekám, nezvedá to. Ani po druhé, proto mu zanechám hlasovou zprávu. Asi ještě spí, snad si jí poslechne,až se vzbudí.

________________

Jak jste si mohli všimnout, tak jsem se rozhodla oživit tenhle mrtvý příběh. Po celkem dlouhé době. Takže kdo z Vás bude pokračovat ve čtení? Pokud někdo takový tady vůbec ještě je, už je to totiž dost dlouho. :)