BRODIE /Thomas Brodie-Sangster FF/ DOKONČENO ✓

2. První lež

Druhá část je tady, nechávám příběh trochu uležet a doufám, že se do něj zamilujeme minimálně tak jako do IWBWY či "Destroy(ed)" ♥ Enjoy it!
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

„Nepotřebuji žádnou charitu," prskla rozladěně, znovu popadla svůj kufr a vykročila. Hodlala se odtamtud co nejrychleji vzdálit. Přestala dokonce vnímat i pichlavé kapky vody, jež na ni útočily se stále větší silou. Připadala si neuvěřitelně trapně. První hodiny v Londýně a ona už se stačila pohádat s neznámým člověk kdovíjaké totožnosti. Ke všemu ještě uprostřed noci!

Zatímco si mumlala tiché nadávky, zaznělo bouchnutí dveří. Nevědomky svůj krok ještě zrychlila, ovšem jakmile ticho prořízlo naléhavé „Počkej!", zastavila, jako by do ní uhodil blesk. Neovládala dokonce ani své svaly, padala na ni větší a větší únava.

Chlapec stanul před ní. A Cara zalapala vyděšeně po vzduchu. Byl vysoký. Vyšší, než by si kdy pomyslela, se svými sto šedesáti centimetry si připadala jako sádrový trpaslík. A ty oči... Obrovské tůně plné hořké čokolády, do nichž mu padaly světle hnědé, neposedně rozcuchané vlasy.

Málem se jí podlomila kolena.

„Hele," vrazil ruce do kapes, zjevně mu vůbec nevadilo, že s každou uplynulou vteřinou víc a víc mokne. „Teď není nejvhodnější doba hrát si na hrdost. Čím déle půjdeš tímhle počasím, tím víc narůstá riziko, že si to odneseš minimálně chřipkou. A jelikož jsem k tvému promočenému oblečení velkou měrou přispěl, hodit tě domů je to nejmenší."

Něco se jí na celé té situaci nelíbilo. Nedokázala své nepříjemné pocity rozebrat, nicméně tíha pohledu neznámého jí na kostech ležela jako olovo. Tvrdé temné oči, proti nimž stál jeho sametový a takřka konejšivý rozvážný hlas. Topila se sama v sobě. Ztrácela.

„No," pohodila hlavou, „maminka mi vždycky říkala, abych nenasedala do auta k cizím lidem..." Jak ironické. Fráze, kterou znala z knih, již za svých třiadvacet let přečetla nespočet. Od vlastních rodičů se takového varování nikdy nedočkala.

Chlapci se ústa roztáhla v širokém pobaveném úsměvu. Celá tvář se mu v té chvíli rozsvítila. Cara cítila teplo, omotávající se kolem jejího srdce, přistihla se, kterak na něj nevychovaně zírá. Teprve naléhavá slova ji donutila navrátit se do reality. „Tak co kdybych se ti představil?"

Natahoval k ní ruku, kterou Cara nedůvěřivě pozorovala.

„Jsem Thomas. Thomas Sangster."

Po další vteřině váhání jeho dlaň přijala. „Cara Mendez."

„Těší mě."

„To zajisté," zašklebila se, skrývajíc tak svou hlubokou nejistotu. „Vrah si prý vždycky nejdřív získá důvěru své oběti!"

Očekávala smích, nicméně ten nepřicházel. Naopak. Už tak dost neprostupná maska na Thomasově obličeji ztvrdla ještě víc, Cara sebou cukla a paži urychleně stáhla, jelikož se podvědomě bála výbuchu vzteku.

„Jestli nechceš dostat zápal plic," pronesl kysele, „budeš to muset risknout."

Dívka si připadala jako školák přistižený učitelkou při opisování. Zahanbeně sklopila bradu a přála si propadnout se do země. Zatím se pokus o úplně nový začátek bortil jako nestabilní domeček z karet, do něhož foukne slabý větřík.

„Tak kde bydlíš?"

To jeho neotřesitelné sebevědomí ji neskutečně dráždilo. Jako by ho nic na světě nedokázalo rozházet. Ačkoli od pohledu vypadal tak na sedmnáct, držení ramen a perfektně padnoucí luxusní oblek ukazovaly opak. Tenhle muž měl alespoň pětadvacet. Což Caru vykolejilo ještě mnohem víc. Jako by všechno, na co se kdy mohla spolehnout, v jediné vteřině zmizelo.

Navíc vůbec nevěděla, jakou by mu měla dát odpověď. Nechtěla se s ním na chodníku uprostřed stále silně útočícího deště začít dohadovat. Podle všeho nebral tento kluk ne jako odpověď. Tak co dál?

Lhát. Musí vymyslet tu nejvhodnější lež. Jenže to mělo háček. Nikdy neuměla příliš dobře improvizovat. Kdykoli jí ve škole paní učitelka položila otázku, na niž neznala odpověď, mlčela a vnímala pouze své v panice tlukoucí srdce. Zatímco spolužáci dovedli všechno okecat, jak se říká, ona jen stála a s očima vytřeštěnýma zírala do ženiny tváře, v duchu úpěnlivě žádajíc, aby se posunula dál a přestala ji tak mučit.

„Víš," přešlápla, když do sebe zhluboka natáhla vzduch, „já vlastně nejsem odsud. Dneska jsem přijela a ještě si nestačila najít ubytování... Takže ti děkuju za nabídku, ale není kam mě svézt. Já si nějak poradím." V té chvíli si byla absolutně a na sto procent jistá, že alkoholový opar vymizel. Mozek měla čistý a naprosto jasný. Bohužel. Uvědomovala si, jak byla celá ta situace strašně potupná!

Nechtěla být v Thomasově přítomnosti ani o minutu déle. Bez dalšího slova se okolo něj tudíž protáhla a vykročila dál zanedbanou ulicí.

Zastavil ji po několika krocích. Omotal Caře štíhlé dlouhé prsty okolo paže a donutil ji zastavit na místě. „Počkej přece."

Sklopila hlavu.

„Hele, pršet v nejbližší hodině nepřestane. Můžeš tedy přes noc zůstat v mém domě a ráno si půjdeš po svých."

„Neslyšels, že si poradím?" Nechtěla být neuctivá, protivná ani nevděčná, ale představa, že kývne na nabídku tomuto zvláštnímu cizinci, jí způsobovala silné závratě. Zčásti zaúřadoval stud, zčásti nervozita a malou měrou možná i hrdost. Respektive její zbytky, vlivem posledních událostí totiž už o většinu přišla.

„Díky za nabídku, ale lepší asi bude porozhlédnout se někde jinde..."

Ledabyle pokrčil rameny a ruku stáhl. Z vlasů měl už jen vlhkou změť hustých světlých pramenů, kroutících se mu neposedně kolem obličeje, ovšem nezdálo se, že by ho to jakkoli tížilo. Dál si udržoval mrazivý klid, jenž na dívku působil stále tísnivěji.

„Jak je libo," zabručel, očima se přesunul za její rameno. „Jestli myslíš, že v téhle špinavé zapadlé čtvrti najdeš vhodné místo k přenocování, pak prosím. Ale věř mi," naklonil se blíž, všechny Cařiny smysly zalila silná kořeněná kolínská. „Čím větší část noci tu strávíš, tím pravděpodobněji se namočíš do nějakého průšvihu."

Podél páteře jí přeběhl chlad věstící katastrofu. Proč jen jí připadalo, jako by jeho slova ťala do živého? Když se kolem sebe rozhlédla a spatřila vysoké rozpadající se budovy, které se strašidelně tyčily k nebesům, skutečně v nich viděla nebezpečí. A co víc... I z hlasu šarmantního světlovlasého chlapce slabě zaznívala hrozba. Byla mířena jí? Či se snad Thomas skutečně obával, že se tam Caře něco stane?

„Máš poslední možnost," oklepal se zimou. I jemu se už stačila zakousnout do těla. „Začínám být promočený na kost."

Následné uvažování jí zabralo pouhou vteřinu. Vzdala veškerou obranu. Jestli má v osudu zapsanou krutou nelítostnou vraždu v autě nějakého šílence, ať to má za sebou. A koneckonců... Lhala by, kdyby tvrdila, že se zpod palby těch neustávajících dešťových kapek nechtěla dostat. Zimě už vzdorovat nedokázala, zavrtávala se jí až do morku samotných kostí.

„Dobře," vydechla. „Díky."

Potřásl hlavou a odvrátil se od ní, mlčky se vydal zpět ke svému autu. A Cara pocítila zmatek. Najednou se tvářil, jako by mu vývoj celé situace byl úplně volný. Nevyznala se v tom člověku. Tak těžko čitelnou bytost ještě nikdy nepotkala.