BRODIE /Thomas Brodie-Sangster FF/ DOKONČENO ✓

11. Konfrontace

Krásný sváteční večer! =) Přináším vám další díl našeho románu "BRODIE", pevně doufám, že se bude líbit... A že se k němu ještě někdo vrátí =D
Jak si užíváte svátky?? =) Já moc, odpočívám, koukám na pohádky, vítám kamarádky, které musí za mnou, jakožto za lazarem, po svých =D Hlavně na sebe dávejte pozor! ;o) 

Dobře, to je asi prozatím všechno. Díky za vše, mám vás ráda!
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Cara honem o pár kroků ucouvla. Mell jí narušovala osobní prostor, sálala z ní zloba, hněv, na ruce, v níž svírala hranu dveří, jí vystupovaly bílé klouby. Drtila je s obrovskou silou, být fyzicky zdatnější, pravděpodobně z nich nadělá třísky.

„Ty mě snad špehuješ?" vyplivla tmavovláska. Cedila slova skrz zatnuté zuby, z očí se staly jen úzké škvírky. Za jejím ramenem vykukovala kulatá tvář lemovaná kratičkými světlými kudrnami. Rysy měla Demi příliš tvrdé, působící spíš jako klučičí. A tvářila se úplně jinak než její přítelkyně. Spíš zvědavě a pobaveně, jistě se těšila na pořádnou ochotnickou scénku.

Cara pohodila hlavou. „Špehovat? A co bych z toho měla?"

„Co já vím," pokrčila Mellanie rameny a naoko bezstarostně zkřížila paže na prsou. „Třeba abys pak mohla běžet za Thomasem, všechno mu vyklopit a vetřít se mu do přízně? Hm? Je mi naprosto jasné, že se ti líbí. Vidím ti to na očích. Když zmíním jeho jméno, mihne se ti v nich zvláštní záblesk."

Zrzečka nehnula brvou, ačkoli v nitru jí zuřila bouře. Nesměla dát najevo jedinou emoci. Jen by tím Mell nahrála do karet.

„Ale nech si zajít chuť," pokračovala posměšně. „O tebe by si neopřel ani kolo. Jsi... Tuctovka." Neopomněla ji sjet pohrdlivým pohledem, a když po několika vteřinách dramatického ticha opět promluvila, hlas jí překypoval pobavením. „Snad sis nemyslela, že by kvůli nějakému zrzavému neupravenému nalezenci všechno zahodil?"

Cara stáhla rty do uzounké linky. Mellanie jí právě velmi ublížila. Ponížila ji skutečně bolestivým způsobem, ačkoli také věděla, že její utrpení není zdaleka u konce. Až se Thomas vrátí domů, jistě mu jeho přítelkyně neopomene sdělit všechny „přibarvené" detaily tohoto incidentu. A komu tak asi bude chlapec věřit? Jistě ne té zvláštní existenci, již našel uprostřed noci unavenou a promočenou...

Rozhodla se proto mlčet. Jen trpně snášela další a další salvy urážek, nechtěla dělat ještě větší zle. Bylo nad slunce jasnější, že Mellanie právě vyhlásila válku. Neúmyslně.

Nebo...

Úmyslně?

Pociťovala k té holce averzi pramenící až ze samotného morku kostí. A stačila hodina. Hodina k tomu, aby si na ni udělala názor. Aby si vytvořila vlastní obrázek její osobnosti.

„Takže je to, doufám, jasné," uchopila ji tmavovláska náhle za paži. „Cekni a já se postarám o to, abys litovala, žes do Londýna vůbec přijela."

Cara se zarazila. Vzedmul se v ní hněv. „Vyhrožuješ mi?"

Mellanie se rty roztáhly do nebezpečného úsměvu. „Ale kdepak! Jen tě upozorňuji."

Vyškubla se jí. „To, že nemám kupu peněz a bohatého přítele, neznamená, že jsem něco míň než ty. A možná," vytáhla se lehce na špičky, uvědomujíc si, že nenaučí-li se rychle bojovat sama za sebe, skončí jako otloukánek, „jsem mnohem lepší člověk než ty. Já bych totiž svého kluka nikdy nepodvedla."

Facka, již Cara očekávala, nepřicházela. O to hrozivěji se ovšem Mell tvářila. Od uší jí div nešla pára, bezkrevné rty se znatelně chvěly. Takže nikoli válka. Souboj na život a na smrt.

„Tohohle budeš litovat..."

Cara nechtěla dát najevo, jaká hrůza jí projela. A tak se otočila na patě a s hrdě napřímenými rameny se dala na odchod. V zádech samozřejmě cítila bodavý pohled dívčiných pronikavých očí, ale snažila se jej nevnímat.

Vydechla, teprve když Mellanie práskla dveřmi. Srdce jí splašeně tlouklo do žeber, zrak zabodnutý do podlahy. Poslepu mířila zpět do haly k telefonu, odhodlaná začít se konečně věnovat svým povinnostem, ovšem do cesty se jí postavila překážka ve formě vysokého mužského těla v dokonale padnoucím černém obleku.

„Hej hej hej!"

Ano, Thomas.

„Kam tak letíš? Stalo se něco?"

Cara k němu plaše vzhlédla. Netušila, zda právě zprůsvitněla, či zrudla jako rak, avšak pravdou je, že jakmile se setkala s jeho pronikavýma očima, kolena jí nebezpečně podklesla. Čím to, že na ni ten chlapec působil jako ještě nikdo v jejím dosavadním životě?

„Caro?"

Škubla sebou. Vážně jí řekl jménem?

„Co se děje? Nějaký problém?"

Nadechla se, pevně rozhodnutá vyklopit mu vše o tom, co neúmyslně vyslechla, co se dozvěděla a jak jí Mellanie následně vyhrožovala, ale nakonec se zarazila. Ne, nesměla to udělat. Nevěřil by jí. Jistě by ji označil za lhářku a vyhodil na ulici.

Ba co víc... Neměla právo motat se mu do života.

Potřásla proto hlavou a nasadila profesionální výraz. Ač ji to stálo i ty poslední zbytky sil. „Ne, pane, nic se neděje."

To se pro změnu zarazil Thomas. „Eh, pane?"

„No, ano," zamrkala. „Jsi přece můj nadřízený..."

„To sice jo, ale... Přijde mi to strašně sešněrované. Co prostě pokračovat dál jako Thomas a Cara?"

Letmo se pousmála. „Fajn..."

Onen výraz jí neoplatil, ale rysy mu prolétla určitá emoce. Car ji nedokázala pojmenovat, jen věděla, že se jí nebezpečně zrychlil tep. Musel to slyšet...

„Dobře," jako první jejich oční kontakt přerušil on. Vrazil ruce do kapes nažehlených kalhot a zhoupl se na patách. „Zajdu se podívat za Mellanie, chtěli jsme si dát oběd. Mimochodem, už jste se seznámily?"

Hodně se držela, aby nevyprskla něco jedovatého. „Ano. Seznámily." Stručné, jasné, bezpečné. Čím méně bude mluvit, tím snáz se udrží na uzdě.

Thomas zamrkal. Zjevně se z její tváře pokoušel něco vyčíst, studoval ji, jako by byla jakýmsi laboratorním experimentem.

„Asi jste si do oka moc nepadly, že ne..."

„Tos uhodl," chtěla původně vyplivnout, ale nakonec se místo toho jen usilovně kousla do rtu a neurčitě trhla hlavou. Ať si z toho odnese, co chce. Nezmírala právě touhou zabřednout do hovoru o jeho přítelkyni. Ani jedna z nich by z toho nevyšla se ctí.

„Měla bych se dát do práce," mávla ke stolku s telefonem. „Za chvíli se tady objeví uklízecí firma, tak... ehm. Aspoň se trochu připravím."

Neodpověděl. Jen se na ni dál díval. A na něco takového nebyla Cara zvyklá. Chtěla kolem něj proklouznout, ale osud ji předběhl. Na druhé straně se totiž znenadání rozlétly dveře a prostorem zazněl známý pisklavý hlásek s nádechem falše. „Thomasi, miláčku!"

Car protočila panenky. Asi si bude muset pořídit špunty do uší.