BRODIE /Thomas Brodie-Sangster FF/ DOKONČENO ✓

24. Co se v domě šeptá...

Zdravím a krásné Velikonoce přeji! =) Zde přináším nový díl "BRODIEHO", pevně doufám, že se bude líbit minimálně tak jako všechny díly předtím. Což mě vede k poděkování a smeknutí imaginárního klobouku. Díky za tu úžasnou podporu, dělá mi dobře, nač zapírat, a z celého srdce si jí vážím. Jste úžasní ♥ Tak nějak mám díky vám ze sebe samé lepší pocit... =3
ENJOY IT!

* * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Přesně v té chvíli se jejich pohledy střetly. Jako by Thomas Cařinu pozornost vycítil, našel její oči v těsném davu, utvořeném v hale. Dívka se opět chvěla jako list v podzimním vánku. Něco uvnitř ní tesknilo. Chtělo se jí plakat, chtělo se jí rozběhnout, rozrazit dveře, splynout s nocí a nikdy už se do toho domu nevrátit.

Evidentně ji i přes masku poznal. Bylo to snad díky šatům? Či vlasům? Nebo i pod škraboškou dokázal zachytit zvláštní světlou barvu kolem jejích zaujetím rozšířených zornic?

Tehdy se Thomasovi za zády objevila Mellanie. A bohužel jí rychle došlo, komu její přítel věnuje tolik pozornosti. Chvíli zrakem kmitala mezi nimi, z rysů jí čišel vztek mísený s opovržením, a než se Cara nadála, tmavovláska se k Thomasovi majetnicky tiskla a vysílala přeslazené úsměvy na všechny strany.

Pohodila hlavou a pro jistotu oči zabodla do podlahy. Opět ta příšerná bolest...

„Car?"

Netušila, co v minulém životě provedla tak příšerného a neodpustitelného, že se karma rozhodla jí to vrátit i s úroky.

„Hej, Caro!"

Škubla sebou a vzhlédla k muži, jenž ji stále držel pevně kolem pasu. Ačkoli už se nepohupovali do rytmu, kdepak. Stáli uprostřed párů vířících po parketu a napětí se mezi nimi vznášelo jako hutný temný mrak.

„Jsi v pohodě?"

Mdle se pousmála. „Promiň, ale... Jsem nějaká nesoustředěná. Celé odpoledne jsem dohlížela na přípravu benefice, asi se na mně ten stres podepsal. Měla jsem naprostou hrůzu z toho, že něco pokazím..."

Michael se zeširoka usmál. Cara nepochybovala. Většina dívek by po takovém výrazu šla pravděpodobně do kolen. Ne však ona. Jistě, měl kouzlo, šarm, s ženami to uměl, ale... Něco mu scházelo. Možná postrádala jakési vnitřní světlo, pocit mrazení, jenž by jí v jeho blízkosti přebíhal po pokožce.

„Odvedlas skvělou práci..."

„Vážně?"

Přikývl a sklonil se trochu níž. „Vážně..."

Ve chvíli, kdy se jeho rty začaly až nebezpečně přibližovat, se odtáhla a jemně mu z paží vyklouzla. Tušila, k čemu se schyluje, a rozhodně něco takového nechtěla. Od minulé noci byla rozhodnutá držet od sebe Michaela dál. Netoužila stát se další jeho trofejí.

„Omluv mě na chvilku, prosím. Potřebuju jen trochu čerstvého vzduchu."

Muž poraženě spustil paže podél těla, výraz ve tváři mu znatelně ztvrdnul. Neřekl však nic, jen neurčitě trhnul rameny.

Cara se s podivným pocitem okolo žaludku obrátila na patě a s tichými omluvami zamířila na druhou stranu sálu, kde se skrývaly prosklené dvoukřídlé dveře vedoucí na zahradu.

Noční vzduch ji přivítal konejšivým pohlazením po lícní kosti. Zhluboka se tudíž nadechla, zavřela oči a hlavu zvrátila k obloze. Málem fyzicky cítila, kterak se její myšlení pročišťuje. Dokonce i okovy okolo srdce jako by zapraskaly a své sevření nepatrně povolily.

Úkosem pohlédla přes rameno. V domě byla zábava v plném proudu. Po obvodu místnosti se bíle prostřené stoly prohýbaly pod tíhou těch nejvybranějších delikates, mezi lidmi se proplétali číšníci v černobílých stejnokrojích a co chvíli Cara vnímala ostrý blesk jednoho z všudypřítomných fotoaparátů.

Povzdechla si. S takovým světem se doposud setkala jen na stránkách knih či časopisů. A najednou se prakticky stala jeho součástí...

Vtom jí pohled padl na protější stranu zahrady. Nenápadná kamenná budova tiše odpočívala ve stínu, z prvního dojmu by nikdo neusuzoval, jaký poklad pod svou střechou ukrývá. Poklad nesoucí jméno Mustang...

Rozhodla se prakticky v jediné vteřině.

Zhluboka se nadechla a po špičkách se rozběhla po perfektně udržovaném trávníku. Čím blíž se garáži ocitala, tím tišeji zněl smyčcový orchestr z obrovského rozzářeného domu za jejími zády. Tudíž ve chvíli, kdy tichounce vklouzla do širokých vrat, ji obklopovalo jen hluboké statické ticho.

Ne však na dlouho. Znenadání jí k uším dolehly rozčilené hlasy.

Cara se na poslední chvíli skryla za pravým bokem vozu. Natěsno se přimkla ke studené karoserii a pokoušela se ovládnout zběsile pádící srdeční tep.

Ozvalo se tiché vrznutí. Zadním vchodem do garáže právě někdo vstoupil.

„Jsi úplně neschopný!" prskal rozzuřený dívčí hlas. Cara ani nemusela dlouze přemýšlet, aby si k němu přiřadila tvář.

Mellanie.

„Jediné, co jsem po tobě chtěla, bylo, abys tu malou vlezlou zrzku držel co nejdál od Thomase! A tys selhal! Bože! Jak se na sebe dneska dívali... Chtělo se mi zvracet! Poslyš," zazněl tupý úder, Cara si byla takřka stoprocentně jistá, že tmavovláska svého společníka právě silně udeřila do hrudi, „radím ti, aby ses sebral a omotal si Caru kolem prstu!"

„Ale miláčku," opáčil třesoucí se mužský hlas, beze všech pochyb Michaelův, „není to s ní lehké! Je to Ledová královna, já... já se snažil, fakt jo, ale..."

„Asi málo!"

„Přestaň mě tu napadat, Mell!" zahromoval.

„Napadat? Copak nechápeš, že její příchod může všechno ohrozit? Kdyby se s Thomasem nějak víc sblížila... Náš plán může jít k čertu! Takže ještě jednou. Donuť ji, aby se do tebe zamilovala. Je mi jedno, jak to uděláš. Hech, sama jsem se už dávno přesvědčila, kolik triků skrýváš v rukávu. Použij je. Dobře víš, co je v sázce."

Cara málem ani nedýchala. O čem se to, ksakru, bavili?!