BRODIE /Thomas Brodie-Sangster FF/ DOKONČENO ✓

35. Záblesk

No... Moje bezesné noci mají jedno pozitivum. A to, že se mi leckdy podaří napsat nové části k příběhům, jelikož přes den je to teď nějak na štíru =D Díky za pozitivní ohlasy, úžasné komentáře, díky za vaši podporu! Jste skvělííííí!
Snad si tento díl užijete, psal se mi lehce a pohodově, pevně doufám, že v něm nenajdete nějaké nesmysly a bude se líbit ♥

ENJOY THIS PART!

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * 

Cara si dávala na čas. Bez toho, aby čelila Thomasovu pronikavému pohledu. Cítila, že ji upřeně pozoruje, no ona místo jeho očím věnovala pozornost nehybné hladině tmavé tekutiny, jež klidně spočívala v pomalu chladnoucím porcelánu. Vlastně neuvažovala, nepřemýšlela, jako by měla v hlavě úplné prázdno. Puf. Nic. Připravovala se na možná ten nejdůležitější rozhovor ve svém dosavadním životě.

Chlapec mezitím neklidně podupával nohou, tak bolestivě se kousal do rtu, až měl strach, aby mu na něm nevyrašila kapka krve, a zvažoval, či znovu naléhat, nebo dívku po svém boku nechat mluvit, až bude připravená. Toužil vše rozseknout. Chtěl se konečně dozvědět, co se dnešní noci v jeho vlastním domě stalo, ona nutkavá potřeba se proměnila v dotěrné bzučení, jež jej celého obklopovalo.

„Dobře, ehm," poposedla si, odložila hrnek a ruce spojila v klíně. „Ze všeho nejdřív bych tě chtěla poprosit, abys mě neodsuzoval. Ne hned. Nech mě nejdřív všechno vysvětlit a pak... pak si udělej obrázek." Bolelo ji mluvit, jako se by po vypovězení příběhu měla zřítit na dno hluboké propasti. Sama, vystrašená, bez možnosti se kdy ještě někdy vyškrábat na světlo.

Thomas nezareagoval. Jen se ni dál díval, ve tváři se mu nepohnul jediný sval.

A tak začala. Vypověděla mu své dětství. Tyranii rodičů, milovaného strýčka, vlastní sestru, jež byla na rozdíl od ní matkou s otcem vždycky milována. A pak se dostala k Josephovi. Muži, s nímž se Thomas válel na trávníku. Muži, jenž Caře mířil do obličeje pistolí. Ještě si vzpomínala, jak obrovské šílenství mu blýskalo v očích. Věřila, že bez mrknutí by jí vystřelil mozek z hlavy.

Nezamlčela nic. Ve dvaceti předlouhých minutách se poprvé nějakému člověku úplně a naplno otevřela. Maggie znala pouhou část příběhu, Thomas nyní úplně celý. Ale musela to udělat. Ostatně, dávno zřejmě jeho důvěru ztratila. Na výmluvy, hry a další intriky už nezbývalo místo.

Když se u konce s dechem napila již vystydlého čaje, poprvé její společník promluvil. Hlas měl skřehotavý, nejistý. Očekával snad všechno, ovšem tohle... Na vymyšlení tak drsného příběhu by nestačila ani jeho vlastní fantazie. Posílená též ne právě nejlehčí minulostí.

„Takže... Tys do Londýna utekla?"

Mlčky přikývla.

„Když jsem tě před pár dny nabral na ulici..."

„Neměla jsem tušení, kam půjdu," opáčila šeptem. „Ale upřímně... Vyspala bych se klidně i pod mostem. Všude lépe než tam, kde jsem vyrůstala." Už nemohla ono místo nazývat domovem. Kdepak. Ten... Jako by našla až u Thomase.

Našla... A všechno vmžiku zničila.

„Ale toho večera, co jsme se potkali," odvážila se pokračovat, ačkoli jí srdce prudce naráželo do žeber, dost se divila, že nezaznělo ostré praskání kostí, „jako by mi život naznačil tu správnou odbočku. Cestu vedoucí k úplně novému životu. Dals mi šanci. Přestože jsi mě neznal. Thomasi, strašně mě mrzí, jak to celé dopadlo! Já jsem ne-... Nechtěla jsem nikomu ublížit." Neplakala, už ne. Netoužila působit jako citová vyděračka. Kamenná maska představovala tu jedinou možnou obranu. Obranu a zbraň zároveň.