BRODIE /Thomas Brodie-Sangster FF/ DOKONČENO ✓

36. Kam až tě to může zavést...

Krásný středeční večer! Tak vám přináším novou část BRODIEHO, pevně doufám, že se bude líbit, a pokud máte nějaké nejasnosti, prosím o jediné. Abyste vydrželi. Tohle je román, vše se postupem času rozplete, slibuji *wink wink* Každopádně můj styl psaní je přesně takový, pomalý, rozvláčný, už se nezměním =D Děkuju za hodnocení, komentáře, follow, jimiž vyjadřujete, že mi věříte, a to pro mě hodně znamená. Jste báječní!

PS: I love this part! =D 

* * * * * * * * * * * * * * * *

Cara jako by úplně ztuhla. Byla schopná na Thomase jen s otevřenou pusou zírat, doslova, rukama se zapírala o měkké polstrování pohovky, nevědomky do něj zatínala nehty, až ji klouby rozbolely. Tohle tedy nečekala. V nejmenším. Při setkání si byla sice vědoma Thomasovy temné stránky, ale upřímně... Tu mají přece všichni lidé. Myslela, že je náladový, impulzivní, ovšem že se převtěluje do jakéhosi... mstitele? Kdyby se nenacházeli v tak vážné situaci, snad se od srdce rozesměje.

Mátožně se vytáhla na nohy.

Thomas ji nejistě pozoroval. Neudělal přece jen chybu, když to Caře všechno vyklopil? Jedna věc je chovat se fér. Ta druhá ale domýšlet možné následky. Copak jej opravdu nenapadlo, že by to nemusela pochopit? Ne, nenapadlo. Pokud si kdy o někom myslel, že jeho jednání a pohnutky, jež jej k tmu vedly, pochopí, pak to byla právě tahle malá sladká zrzečka.

Cara překlopýtala k oknu. Opřela se jedním ramenem o zeď a zahleděla se ven. Čtvrť bez zeleně, obchodů, plná jen smradlavých hospod, casin a pochybných doupat, ovšem na druhou stranu jako stvořená pro někoho, kdo se chtěl před vlastním životem někam zašít. Tady by váženého byznysmena lomeno bojovníka za spravedlnost nikdo nehledal.

Vše jí připadalo absurdní. Jak se nyní jejich světy prolnuly, spojily. Přitom se zpočátku zdálo, že vzdálenější už si být nemůžou.

„Proč ti říkal Brodie?" nadhodila po několika tichem vyplněných minutách. Thomas během té doby nepromluvil, bál se, že pokud prolomí ochrannou hradbu, již si kolem sebe stačila dívenka narychlo vystavit, definitivně tím zničí možné jiskřičky blahosklonnosti, jež se v ní rozhořívaly.

Odkašlal si. I tuto otázku očekával, a to vlastně už mnohem dřív. Přesto se na ni nestačil dostatečně psychicky připravit.

„To je jméno, s nímž vystupuji v určitých kauzách, týkajících se právě mého konání vůči dětským domovům a špinavostem v této společnosti. Někdy zkrátka nemůžu jednat pod svou vlastní identitou."

Cara si v naprosto zoufalém gestu prohrábla vlasy. To nemůže být realita. Určitě se dostala do nějakého akčního filmu s Arnoldem Schwarzeneggerem v hlavní roli a nic z toho, co prožívá, nemá se skutečností vůbec nic společného...

„Car," odhodlal se konečně jednat. Opatrně se vytáhl na nohy a přešel ke své společnici. Nechtěl ji jakkoli nahánět do kouta, na druhou stranu se už nemohl držet dál. „Nečekám od tebe, že mě hned pochopíš. Nebo nad mým přiznáním mávneš rukou. To snad... ani dost dobře nejde. Jen prosím, abys mě hned neodsuzovala. Rozhlédni se kolem," mávl rukou. „Dnešní svět je skrz naskrz prolezlý hnilobou. Mocní lidé tahají za nitky a je jim ukradené, jak bude život těch dole," ve vzduchu naznačil uvozovky, „vypadat. V této společnosti existuje dobře skrytá hybná síla, tvořená leckdy osamělými jedinci, jejichž činnosti se nedá tak snadno monitorovat. A já jsem jedním z nich. Nesnažím se o nic jiného než zajistit, aby zde bylo líp."

Zhluboka se nadechla. Znělo to krásně. Kdo by zvládal zpracovávat onu obrovskou míru bolesti, jež ovládala společnost? Ale nebyla tak naivní, aby si myslela, že se všechno zlo během pár dnů – měsíců – let vymýtí.

Když neodpovídala, plaše jí položil dlaně na ramena. Nemohl si nevšimnout, kterak sebou lehce cukla, což mu způsobilo nepatrné zvednutí koutků úst. Přese všechno napětí to mezi nimi pořád jiskřilo. A tehdy snad mnohem víc než kdykoli jindy.

Vzhlédla k němu. Jak se lišil od Josepha... Uvědomovala si, že navzdory Thomasově přiznání mu věří. Ba co víc, důvěřuje. Dokonce v ní začalo růst i něco velmi podobného obdivu. Ten kluk se rozhodl něco dělat. Neseděl s rukama vraženýma v kapsách na gauči, kde by jen lamentoval, kritizoval, ale jinak nehnul ani prstem.

Tudíž jakmile se k ní naklonil a očima se doslova zabodl do jejích červených, silně se chvějících rtů, neodtáhla se. Naopak. Obrátila se k němu čelem, zakmitala řasami a trpělivě čekala, zda se muž odhodlá k něčemu víc.

Odhodlal. Vášeň, pohupující se v prostoru mezi nimi, už se nedala ignorovat či odsouvat. Hladově se jí přisál na rty.

Projela jím minimálně tisícovka voltů. Bylo to v něčem jiné než před pár hodinami v zahradě. Tehdy se ještě drželi dál. Nyní? Už neměli důvod.

...

Město se pomalu probouzelo do dalšího dne, ulicemi šplhaly první slabé paprsky slunce a dva naprosto rozdílní lidé se v malé útulné ložnici uprostřed stále podřimujícího Londýna bezhlavě milovali. Neuvažovali, co bude „pak". Nepřemýšleli o následcích, o cestě, již budou muset ujít. Spolu? Či každý zvlášť? Ani na tom nezáleželo. Ne v dané chvíli. Existovaly jen tvrdé polibky prodchnuté něhou, namáhavý dech a láskyplná slůvka, šeptaná do citlivé pokožky toho druhého.

* * * * * * * * * * * * * * *

PS: Prosím, držte mi zítra palečky, čeká mě druhé autorské čtení a už teď jsem opět z přednesu na veřejnosti šíleně nervózní. Pokud byste chtěli vědět, o co jde, mrkněte buď do glosáře, nebo na můj instagram (odkaz na profilu)... Tfuj tfuj, jdu si pro meduňkový čaj =D