❞Ostatně mi může být jedno, co si myslíš. Neznáš mě, nic o mně nevíš. Ráno mi opět zmizíš ze života a tahle... epizoda se promění ve vzdálenou vzpomínkou.❞
Jejich životní osudy se zkřížily. Dva odlišné světy, dvě odlišná postavení. Ona utíkala p...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
* * * * * * * * * * * * * *
Potlačovala další a další slzy, svezla se bezvládně na kolena a tvář schovala pod dlaněmi. Už najisto věděla, že nemá žádnou jinou možnost. Pomyšlení na odchod ji sice bolelo jako máloco, ale v hloubi duše věděla, že je to jediná správná věc, již může ještě udělat.
Pro něj.
Pro Thomase.
Chvíli dovolila slzám, aby se jí bezcílně toulaly po tvářích, nakonec se přece jen vytáhla do stoje, rukávem osušila mokrá líčka a naposledy se rozhlédla po jeho ložnici. Z každého centimetru čtverečního jej cítila. Všude ho viděla. V zeleném saténovém povlečení. V detektivkách, které zabíraly jednu celou bytelnou polici. V tmavých závěsech, splývajících po stranách vysokých oken.
Musela odtamtud pryč.
Vyklopýtala zpátky na chodbu, tiše za sebou zavřela a rozběhla se do přízemí. Zatímco zdolávala jeden schod za druhým, honil se jí hlavou plán. Nejdřív ze všeho potřebovala nějaké peníze. Peníze na cestu do toho největšího zapadákova, kde ji nikdo a za nic na světě nenajde.
Každý krok představoval nadlidský úkol. Všechno uvnitř ní se proti tomu nenadálému, přesto pevnému rozhodnutí bouřilo. Srdce, duše, dokonce i rozum, který by ji za normálních okolností k něčemu podobnému vyloženě popostrkoval.
Nenáviděla celou tu krutou realitu, jež jí přivedla Thomase do cesty a ukolébala ji falešným pocitem bezuzdného štěstí jen proto, aby jí ho mohla vzápětí vyrvat z náruče. Dobře věděla, že na něj do konce svého života nezapomene. Ale musela to udělat. Neměla na výběr.
Neměla.
Zhluboka se nadechla a zaklepala na dveře, za nimiž, jak věděla, seděl vedoucí ochranky, jenž je oba před pouhou půl hodinou vítal.
Vchod se otevřel na škvíru, ve které se objevila jeho usměvavá tvář. „Ah, slečna Cara! Neděje se nic? Můžu pro vás snad něco udělat?"
Zhluboka se nadechla, vykouzlila křečovitý úsměv a nejistě přešlápla. Připadala si jako nervózní puberťačka, když má čelit rozezlenému rodičovskému kázání.
„Velmi se omlouvám," začala, její rozechvělý hlas jistě dodá chystané prosbě na naléhavosti, „tohle je mi nesmírně trapné, ale... Ještě jsem nedostala svůj první plat a moje-moje ušetřené peníze zůstaly u Maggie, víte, schovala jsem si je tam. Nemám na ni telefon, nevím, kde bydlí, a strašně jsem chtěla na dnešní večer Thomasovi připravit něco dobrého..."
Muž zvedl dlaň, čímž její nekonečný monolog přerušil, a nechal na rty vyšplhat vědoucný úsměv. „Už nic neříkejte, všechno je mi jasné."
Kousla se do rtu, když z peněženky vytáhl stolibrovou bankovku, již jí následně energicky vtiskl do dlaně. Nepojal nejmenší podezření, díky čemuž se Cara cítila ještě hůř. Prakticky ho okradla! Slušného důvěřivého člověka... Bylo jí z toho všeho na zvracení.
„Mockrát vám děkuju," kývla, peníze sevřela v dlani a přemlouvala sebe samu k zadržení pláče. „V-vrátím vám to, jak jen to půjde. Slibuju."
Mávl bezstarostně rukou a zazubil se. „Nedělejte si starost, slečno. A užijte si s panem Sangsterem večer." Na konec přidal spiklenecké zamrkání, a když Cara zrudla rozpaky, rozřehtal se a zacouval zpět do svého kamrlíku.
Dívka na nic nečekala. Popadla svou kabelku přes rameno, vyřítila se z vchodových dveří a rozběhla se přes trávník do garáže. Jejich zavazadla stále vězela v Mustangovi, Cara uchopila držadlo svého kufru a vyplížila se i s oním těžkým nákladem na ulici. Po celou dobu se jí oči zalévaly hořkými slzami naplněnými sebenenávistí, lítostí, vztekem a neskutečnou panikou. Srdce ji strašně bolelo. Vzpínalo se k Thomasovi, jenž se nacházel kdovíkde ve své agentuře, bušilo jen pro něj a naříkalo, jelikož si existenci bez toho kluka už nedovedlo představit.
Cara se však sebrala. Dala by ruku do ohně za to, že mu bez ní bude lépe.
Naposledy se ohlédla na ten obrovský dům, v němž zažila jak krásné, tak velmi kruté chvíle a spolkla hlasitý vzlyk, deroucí se jí z úst. Nenechala mu ani dopis. Ne že by nechtěla, spíš nevěděla, co by měla Thomasovi napsat. A tak se rozhodla uzavřít svou kapitolu s neměnnou definitivou, ač to její bytost trhalo na kusy.
...
Doklopýtala do baru, kde zakotvila toho prvního večera po svém příjezdu do Londýna, vyšplhala na jednu z vysokých barových stoliček a bezradně složila hlavu do dlaní.
Barman si jí okamžitě všiml. Vzpomínal si na ni. Malá rusovlasá dívenka se smutnýma očima, zavazadlem pod pultem a chvějícími se rudými rtíky. Několikrát se k ní v myšlenkách vrátil, přemítal o jejich setkání. O tom, jak se jí pletl jazyk, když do sebe hodila už několikátého panáka.
„Ale, vrátila jste se," objevil se před ní. Cara div nenadskočila leknutím.
„Co vám můžu nabídnout? Whisky?"
Zavrtěla odmítavě hlavou. „Nemám nějak na nic chuť. Jen mi dovolte tu chvilku posedět, prosím."
Kousl se do rtu a zkoumavě naklonil hlavu. „Zdá se mi to, nebo máte problém?"
Uchechtla se. „Kdyby jen jeden."
„Chcete si promluvit?"
Nadechovala se k odmítavé odpovědi, ale na poslední chvíli si ji rozmyslela. Vlastně proč ne? Toho muže neznala, on neznal ji, s největší pravděpodobností se už znovu nesetkají. A ona vyloženě toužila to ze sebe dostat. Alespoň část.
„Musím pryč z Londýna," nadechla se. „Co nejdál odsud. Prchám před minulostí," dodala příkře, když se nadechoval k další všetečné otázce. „Nebojte, nikoho jsem nezabila, nezpronevěřila žádné miliony. Spíš... osobní problémy."
Přikývl a dál naslouchal jejímu nejistému hlasu.
„Mám v kapse sto liber a nejsem si vůbec jistá, co bych si nyní měla počnout. Chci jen... nový začátek." Už si nechala pro sebe, že ho nechce, nýbrž potřebuje. Detaily barman vědět nemusel, Cara se o nich rozhodně nehodlala jakkoli šířit.
Muž chvilku poslouchal, mnul si zarostlou bradu a ztěžka dýchal. Cítil tíseň, vnímal úzkost, jež obklopovala celou její bytost. Čpěla z ní, vyzařovala z její aury. Ač ji prakticky neznal, z celého srdce jí toužil pomoci. Bůh ví proč.
„Možná bych měl řešení," broukl.
V Cařiných zornicích zaplál nový oheň.
„Můj kamarád cestuje dnes v noci na Mallorcu. Našel si tam práci, bude dělat za barem. Jede s ním i jeho sestra Cecily, je zhruba ve vašem věku, jak můžu odhadovat. Kdybyste chtěla, zkusím vám domluvit svezení. Zítra, maximálně pozítří ráno byste tam mohli být. A krom toho," spiklenecky zamrkal, „lepší, než abyste někde trčela sama. Oni vám pomůžou."
Mrkala a chvíli nechápala, co barmanova slova znamenají. „To myslíte vážně?"
Zvesela se zazubil, ve tvářích se mu utvořily ďolíčky. „Smrtelně!"
* * * * * * * * * * * * * * *
Děkuju vám za podporu! Žene mě dál, jste prostě skvělé ♥ Pokusím se vás do budoucna nezklamat =3
