BRODIE /Thomas Brodie-Sangster FF/ DOKONČENO ✓

40. Promiň, kam? Irsko?

Krásný páteční večer! Nový díl BRODIEho máme tu, pomalu postupujeme v ději dál a já pevně doufám, že příběhu stále zachováte přízeň. Baví mě číst vaše reakce, komentáře, jste prostě skvělí! A já vám za hodně vděčím... ♥

ENJOY IT!

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *  

Mlčky poklidili, Thomas se poté sebral a z bytu odešel. Nezapomněl Caře věnovat dlouhý naléhavý polibek, dívka pocítila, kterak jí v žaludku rychle klíčí podezření. Nepříjemný pocit zesiloval, strach, jejž dokázala v posledních hodinách zaplašit, se vrátil s novou silou a neuvěřitelnou razancí. V hlavě se jí stále dokola honila jedna a ta samá otázka: co když se už nevrátí?

Když za ním zapadly dveře, uvařila si silnou kávu a s barevným porcelánovým hrnkem se uvelebila na jednom z rozložitých měkkých křesel v obývacím pokoji. Byt se utápěl v tichu, Cara slyšela pouze vlastní zrychlený dech. Myšlenky v ní prudily jedna přes druhou bez začátku i bez konce.

Projela si prsty vlasy a dlouze vydechla. Potřebovala sprchu. Nutně.

V ložnici našla starou kostkovanou košili a šedivé tepláky, vyhrabala dokonce obrovskou barevnou osušku a s celým nákladem se zavřela v perfektně vybavené koupelně. Bylo tam všechno. Šampóny, kondicionéry, sprchové gely. Mohlo to znít hloupě, ale při pohledu na veškeré to vybavení si začala znovu připadat jako člověk. Momentálně jediné spojení s civilizací. Cítila se jakoby odříznutá od veškerého okolního světa. Na jednu stranu se tak ocitla v mnohem větším bezpečí – Michael, Mell, Joseph... Ti všichni se nacházeli někde jinde, daleko od ní a ona se k nim nikdy a žádnou cenu vrátit nechtěla. Ovšem věděla, že utíkat nepůjde donekonečna. Pokusila se o to s Josephem. A podívejme, kam ji to dostalo...

Povzdechla si a vstoupila do sprchového koutu. Jediné, co chtěla, byl horký proud vody.

...

Stála tam dlouhých dvacet minut, dokud nebyla její pokožka zarudlá a citlivá. V místnosti se vznášela pára, neviděla na krok. Poslepu tedy sáhla po osušce a pevně se do ní zabalila. Vlasy jen ledabyle prosušila ručníkem, vůbec se nenamáhala s hledáním fénu. Údy jí zvláčněly, zvládla by snad jen vlézt do postele a prospat několik dnů.

Ovšem jen do té chvíle, než si uvědomila, že Thomas odešel a ona nemá žádnou záruku jeho návratu. Hruď se jí okamžitě sevřela úzkostí.

S plným nosem a očima pálícíma od slz přes sebe hodila košili, natáhla kalhoty a na vratkých kolenou z koupelny vyplula. Poprvé v životě v duchu vzdávala dík za své širší boky, jinak by si tepláky musela neustále přidržovat v pase.

Udělala pouhých několik kroků, když v zámku zarachotily klíče. Instinktivně se přikrčila, připravena dát se na útěk, ale jakmile se ve dveřích objevila Thomasova půvabná tvář, nepoznamenaná jakýmikoli obavami, ze srdce jí spadl těžký balvan.

Nechala se strhnout emoci. Rozběhla se k němu a padla mu kolem krku.

V překvapení zavrávoral. „Car, copak? Děje se něco?"

Vrtěla naléhavě hlavou.

„Kdepak," mumlala do jeho ramene, „jen jsem strašně ráda, že ses vrátil..."

Něžně se usmál. Omotal jí paže okolo pasu a úlevně vydechl. Nádherně voněla. Nejen sprchovým gelem, spíš jako by vnímal něco specifického, něco, co k ní neodmyslitelně patřilo.

„Bála jsem se," pokračovala šeptem.

„Čeho?"

Skousla spodní ret a nos zavrtala hlouběji do jeho bundy.

„Car?"

Vydechla. „Že... že se už nevrátíš."

Thomas ztuhnul. Copak si s ním mysl zahrává? Má snad halucinace? Nedokázal uvěřit tomu, co právě vypustila z úst. Jak... jak ji jen napadla taková pitomost?! Na chvilku díky onomu překvapení dokonce přišel o řeč.

„P-promiň," zamumlala po pár tichem vyplněných vteřinách. Vyklouzla z jeho sevření a pohlédla mu do tváře. „Omlouvám se. Ale celé tohle," jediným gestem obsáhla okolní prostor, „mi pořád přijde strašně neuvěřitelné. Já to nějak... nechápu."

Opětovně ji sevřel ve své náruči. „City se chápat nedají. Ty můžeš jen... cítit."

Pousmála se a uvolněně zavřela oči.

„Mám pro tebe překvapení."

Klid se rozplynul jako pára nad hrncem. Jak dlouho onen úlevný pocit trval? Vteřinu? Zlomek vteřiny? Sotva dokázala ze dna sil vyhrabat aspoň jedinou pozitivní částečku, stalo se něco, co ji rozmetalo na nepatrné setiny centimetru.

Když neodpovídala, sebral odvahu a pokračoval. „Zařídil jsem nám pobyt v Irsku. Konkrétně na místě jménem Louisburgh. Je to malé městečko u moře, kolem není nic jiného než vysoké zelené kopce a staré okouzlující zříceniny."

Caře se div nepodlomila kolena. „Chceš odjet z Londýna?"

„Myslím, že je to právě teď nejlepší nápad. Situace není ideální. Mluvil jsem dnes s několika lidmi. Joseph kontaktoval londýnskou mafii. Spojili síly, aby se zbavili mě a... dostali tebe."

Lehce se zachvěla.

„Ale ničeho se neboj. Nedovolím jim to, přísahám!"

Chtěla mu věřit. Strašně chtěla! Ale nedokázala to. Ne hned. V koutku duše stále číhal strach, nejistota. Joseph se mohl objevit kdykoli. Kdekoli! Ráda by utekla, ale mělo cenu prodlužovat nevyhnutelné? Stejně se jistě jednou dostanou do konfrontace.

„Car," uchopil ji Thomas za bradu a pozvedl k sobě. „Vypadneme jen na pár týdnů, než se to tady maličko uklidní. Žádný strach. Mám ve městě spoustu spojek, budeme o všem podrobně informováni. A už vymýšlíme i plán, jak to celé skončit."

Nechápavě zavrtěla hlavou. „Jaký plán?"

Odvrátil zrak. Nechtěl o tom mluvit. A ani nehodlal. Pevně sevřel rty, v duchu napočítal do deseti a poté k dívence shlédl. „Promiň, Caro, ale do toho tě tahat nehodlám. Dokud nebudu muset."

Nechtěla se hádat. Nechtěla vyzvídat. Vlastně si ani nepřála znát jakékoli podrobnosti. V daném momentu si nebyla jistá, jestli by se s tím vyrovnala.

„No, dobře," nasadila falešně veselý tón. „Takže Irsko, hm? Jenom... Chceš odjet na pár týdnů a já nemám oblečení ani na dnešek." Zatahala se za košili, aby Thomas věděl, kam tím míří, ovšem on se místo zamračení jen spokojeně zašklebil.

„Náhodou... Tohle ti děsně sekne!"

„Haha, vtipný jako vždycky," vyplázla jazyk. „Ale teď vážně. Veškeré mé věci zůstaly ve vile. A upřímně... Jak sis jistě všiml, moc jsem si toho s sebou do Londýna nepřivezla."

Pousmál se a něžným gestem jí z tváře odhrnul pramen vlasů. „O to se nestarej. Zaúkoloval jsem Maggie. Má v oku tvé míry, takže když jsem ji poprosil, aby ti skočila nakoupit nějaké věci, nadšeně souhlasila. Jsi jako její dcera."

Nechápavě mrkala. On myslel vážně na všechno! Navíc zaangažoval Maggie. Tu milou, ráznou a velmi starostlivou ženu, která ji vzala pod svá křídla toho dne, kdy se nastěhovala k Thomasovi.

„Všechny věci jsou dole v autě," ukázal přes rameno. „Včetně těch mých. Odjedeme na malé letiště za Londýnem, tam už bude čekat soukromé letadlo. Nikdo se o našem odletu nedozví."

Cara měla pocit, jako by se dostala do úplně jiného světa. Soukromá letadla? Tajný úprk? Copak se tohle nedělo jen v přehnaných filmech, kterých byly plné televizní programy? Byla by přísahala, že si z ní jen někdo dělá velmi hloupou legraci. Nebýt Thomasových upřímných hlubokých očí, pro jistotu by se štípla do paže.

„Fajn," vydechla. „Do Irska jsem se chtěla vždycky podívat."

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Pozn.: Ha, vsadím se, že jsem vás překvapila, co? =D Jistě jste čekali katastrofu, ale já je místo toho poslala "na dovolenou"... No, zvykejte si, jsem plná překvapení =D =D 
THX! ♥