BRODIE /Thomas Brodie-Sangster FF/ DOKONČENO ✓

30. Za městem

Krásný deštivý (aspoň u nás u Plzně) podvečer! Mám pro vás další díl BRODIEHO, snad se bude líbit =) Díky za vaše reakce, ani netušíte, jak jsem šťastná, že se vám příběh tak dostal po kůži, YAY! =D Díky za všechny hvězdičky, komentáře, za vaše sledování, kterých si moc cením, jelikož vidět, jak se okruh MÝCH *oh, jak to zní krásně* čtenářů rozrůstá, je prostě ÚŽASNÉ ♥
LUV YA!

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Cara na svého společníka chvilku jen zmateně zírala, vlastně tak napůl očekávala, že Thomas vybuchne smíchy a konečně se přizná k nějaké hloupé dětinské hře. Přizná, že si z ní vystřelil, a poví, aby se rychle vrátila nohama na zem a zapomněla na vše, co se během večera odehrálo.

Ale on nevypadal, jako by se k něčemu podobnému chystal. Naopak. Nečekal na její reakci, vzal ji za ruku a vykročil přímo do garáže, na místo, kde se před pouhou hodinou Cařin svět už poněkolikáté obrátil naruby.

Na prahu se na vteřinku zarazila. Na ramenou jí seděla tíha nesmírného pocitu zodpovědnosti. Nutnosti něco podniknout, začít bojovat jak proti Michaelovi, tak Mellanii. Copak mohla těm dvěma supům dovolit, aby úplně zničili nový život, jenž se jí povedl nastartovat?

Zatímco klidně postávala u dveří, Thomas připravoval Mustanga na cestu. Pozorně jej sledovala a několikrát se musela silně kousnout do spodního rtu, jinak by mu přímo tam vyklopila celou svou prohnilou minulost. Ale pořád ještě cítila zábrany. Stále si nebyla tak docela jistá, jestli by pochopil vše, co se stalo. Nehledě na ty dva. Nedokázala říct jak, ale věděla, že něco chystají. Tušila... Toužili ji zničit.

„Car?"

Trhla sebou a pozvedla bradu. Thomas stál s rukou vstřícně nataženou směrem k ní a jen čekal, až ji přijme.

Podařilo se jí vykouzlit zpola nucený, lehce strojený úsměv.

„Připravena?"

Přikývla a vklouzla svou dlaní do jeho. „Připravena."

...

Proplétali se městem v tom nejúžasnějším autě z roku 1964, vítr jim čechral vlasy a všude panovala známá harmonie. Z pubů se ven linuly veselé hlasy, hudba, na chodnících postávaly hloučky mladých lidí, prohýbající se pod nápory smíchu, a celé ulice jako by zahaloval opar sounáležitosti.

„Kam vůbec jedeme?" naklonila se Cara k Thomasovi.

Blýskl po ní šibalským úsměvem. „Uvidíš, nech se překvapit."

Zatnula čelist. Neměla ráda překvapení. Bála se jich. Její rodiče totiž svou mladší dceru naučili, že pocit štěstí a pohody je pouhým pomíjivým momentem, pouhým způsobem, jak člověka ukolébat, aby jej realita následně mohla srazit zpátky na kolena.

„Mimochodem," prohodil, když asi po dvaceti minutách vyjeli z města a obklopila je širá pole, na obzoru přecházející do lesů, „tu benefici jsi zvládla naprosto perfektně. Povedla se vybrat obrovská částka, dětské domovy v Londýně tak získají prostředky na svůj další provoz. A stalo se tak i díky tobě."

Cara mlčela. Tohle pro ni byla úplně nová situace. Vždyť právě někdo ocenil její snahu, její skutky. Ba co víc... Přineslo to prospěch jiným.

„Ráda jsem pomohla," špitla nakonec.

Thomas se tiše zasmál, avšak než mohla zrzečka vznést jakoukoli námitku, Mustang zastavoval na úpatí nevysokého kopce, kde se proti temnému nebi vypínala osvětlená dřevěná rozhledna.

„Páni," vyhrkla a vyklouzla z auta. Oči měla navrch hlavy, připadala si tam málem pohádkově.

„Tohle je moje oblíbené místo," vystoupil také a trhnul hlavou směrem k úzké pěšině, která vedla nahoru. Beze slova po ní vykročil. „Utíkám sem vždycky v noci, seshora je přímo úchvatný výhled na Londýn. Mám tu čas přemýšlet, vidím věci v jiných, mnohem širších souvislostech."

Cara jej jako v hypnóze následovala.

„Ve svém vlastním životě si občas připadám jako loutka, kterou chce někdo ovládat," mluvil bezvýrazně dál. Dívka fascinovaně naslouchala. Poprvé se jí otevřel. Poprvé směla nahlédnout pod masku tvrdého odhodlaného muže z velkého světa.

„Chvílemi ani nevím, komu můžu věřit. Proto mě děsí," střelil k ní přes rameno rychlým pohledem, „že i přes ten vyhrocený začátek jsi právě ty člověkem, jemuž bych svěřil klidně i svou vlastní existenci."

Lapla po vzduchu, srdce klopýtlo a poté se opět rozběhlo naprosto zničujícím tempem.

„Já vím, zní to absurdně, co?" odpověděl sám sobě, když se Cara nezmohla k žádné reakci. V bezradném, možná až rozpačitém gestu si štíhlými prsty projel vlasy a zhluboka vydechl.

Dospěli ke vchodu na rozhlednu.

„Máš strach z výšek?"

Cara zaváhala. „Když tak o tom mluvíš..."

Zasmál se. Znovu ji pevně chytil za ruku, rozrazil vchod do dřevěné věžičky a rozběhl se po úzkých schodech nahoru.

Nejistě za ním klopýtala, držela se jej jako kotvy, která jediná má tu moc udržet ji ve skutečném světě. Nechtěla o ten pocit přijít. Užívala si teplo, přelévající se z jeho dlaně na ni. Proudilo jí žilami, dostávalo se do každé buňky v jejím těle.

Na jednu stranu byla znepokojená. Thomas se jí nějak dokázal dostat pod kůži, a čím víc času s ním trávila, tím víc se blížil k srdci. Tomu zrádnému tlukoucímu orgánu, jenž mohl nést jak radost, tak krutou bolest.

Konečně stanuli na ochozu. Pod nimi se nerozprostíralo nic než černá nicota, ovšem na obzoru... Ten hrál tisícovkami zářících teček. Londýn si žil vlastním nočním životem, jako by se dívali na oceán maličkých světlušek.

„Proč jsi mě sem vlastně vzal?" zašeptala a rukama se pevně chytila bytelného zábradlí.

Thomas se opřel vedle. „Abychom si promluvili. Někde v soukromí. Nejsem hlupák, došlo mi, že se něco děje. Mezi... mezi tebou a Michaelem. Mell teď rozebírat nechci."

Cara zbledla. Nelíbil se jí směr, jímž se konverzace stočila.

„Není to žádný svatoušek," zasyčel skrz zatnuté zuby. „Jak jsem řekl v zahradě, nemám o něm žádné iluze. Tak mi pověz," přisunul se blíž, až se dotýkali rameny. „O co v té garáži šlo? Když jsem tam přišel, vypadalas, že máš chvíli před zhroucením..."

Nervózně si kousala vnitřek tváře. Ještě mu to nesmí vyklopit. Ještě ne!

„No tak," naklonil se blíž, „nemusíš pořád předstírat, že všechno zvládneš sama. Někdy člověk zkrátka potřebuje toho druhého."

Cítila, jak pomalu červená. Líce zaplavovala horkost, proti níž se Caře nepodařilo bojovat.