BRODIE /Thomas Brodie-Sangster FF/ DOKONČENO ✓

25. Vím, cos udělala...

Krásný čtvrteční večer! Přináším vám nový díl BRODIEHO, pevně doufám, že se bude líbit... Nechci ani naznačovat, jakým směrem se story bude vyvíjet, ostatně poznáte sami, samozřejmě jestliže u příběhu zůstanete =) Moc děkuju za vaši podporu, bez ní bychom se v povídkách nikdy nikam nedostali... Za mnohé vám vděčím... A teď HURÁ na další díl! ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * * * *

„Představuješ si to strašně jednoduše," pronesl ironicky Michael.

„Najednou, jo? Copak ses vždycky netvářil jako ten největší frajer? Copak jsi na večírcích nebalil jednu sukni za druhou? Jestli si dobře vzpomínám," prskla, Caře se z tónu Mellaniia hlasu zježily všechny chloupky na zátylku, „každá, co před tebou nevylezla na strom, byla v reálném nebezpečí!"

„Vlastní zkušenost, co?"

Tupý úder prozradil, že si muž vysloužil ránu do ramene.

„Tohle není vtipný!" Dívčin zvukový projev sílil s každou další vteřinou, Cara odolávala touze zakrýt si uši, musela zjistit, o čem přesně se ti dva baví. Koneckonců, jednalo se o ni samotnou. A ocitne-li si výhoda na její straně, dokáže toho v budoucnu zajisté řádně využít. „Sakra, uvědom si konečně, kolik je v sázce!"

Tehdy Caře začaly dřevěnět nohy. S tichým zasténáním proto přešlápla a opatrně si podkasala šaty, nechtěla je poničit. Jenže osud plánoval něco jiného... Znenadání pozbyla většiny rovnováhy, řítila se bezvládně nazad. Instinktivně proto natáhla ruce, a to ve snaze se na poslední chvíli zachytit, nicméně jedinou stabilitu jí poskytovaly plechové skříňky, jež s nárazem jejího těla hlasitě zaskřípěly.

V garáži se rozhostilo ticho jako v hrobě. Doslova.

„Kdo je tam?" houkl nejistě Michael.

Dívenka si položila dlaň na ústa a pevně semkla víčka. Ačkoli věděla, co bude následovat. Neměla prakticky žádnou šanci na záchranu. V duchu vypočítávala, jak dlouho by jí trvala cesta ke dveřím, když tu jí paže drtily silné prsty a jak hadrovou panenku vytahovaly do stoje.

„Ale ale," mlaskl muž, v té chvíli na něm Cara neshledávala nic atraktivního. Naopak. Cítila k němu vyloženě odpor. „Máme tady štěnici!"

„Pusť mě," sykla a vyškubla se mu.

„My o vlku," vystoupila mu zpoza zad Mell, paže v gestu nenávisti zkřížené na prsou. „Takže ty pořád budeš strkat nos do věcí, do nichž ti nic není? Holka," mlaskla a zavrtěla hlavou jako rodič, jenž láme hůl nad hyperaktivním dítětem, „to se ti jednou vymstí. A něco mi říká, že to nepotrvá dlouho!"

Cara přimhouřila oči, snažila se udržet zdání odvahy, přestože jí nitro burácelo jako vlny v hurikánem zmítaném oceánu. „Opět mi vyhrožuješ? Už jsi to zkusila včera... Přiznám, nechala jsem si namluvit, že mi Thomas neuvěří jediné slovo, no teď už držet jazyk za zuby nehodlám. Tohle vám neprojde!" Nikdy dřív dívka tak neblafovala. Ale neměla na výběr. Jestli sklapne podpatky a poslušně si vyslechne veškeré pokusy o zastrašování, hraničící s ponižováním, nebude se na sebe moci již nikdy podívat do zrcadla. Ba co hůř... Nezvládne kouknout do očí Thomasovi.

„Ale projde," zašklebil se Michael. A to značně sebejistě. „Nebo snad chceš, aby se tvůj zaměstnavatel," na poslední slovo vložil znatelný důraz, „dozvěděl, cos udělala?"

Cara zbledla. „C-co? Já nevím, o čem to mluvíš..."

„Ale miláčku," přejel jí ukazováčkem po linii čelisti. „Neříkej, žes zapomněla na toho pobodaného nebožáka, který udělal jedinou chybu, a to že se do tebe zamiloval? Hm?"

Zavrávorala. Tak moc se snažila utéct před minulostí... No marně. Dohnala ji. Nechala se ukolébat falešným pocitem bezpečí, o to víc ono prozření bolelo. Byla hloupá. Hloupá a naivní. Odporně naivní. Nikdo před svými skutky neuteče.

„Chudák chlap," vrtěl hlavou, zatímco Mellanie se po jeho boku spokojeně, málem až vítězoslavně usmívala. „Jak jsi mu to mohla udělat..."

Dívčina ruka vylétla, aniž by si to uvědomila. Vrazila Michaelovi silnou mlaskavou facku a tupého brnění, jež se jí rozlilo dlaní, si vlastně užívala. „Buď zticha, jasné? Neopovažuj se na mě zkoušet vytahovat věci minulé, protože o tom nic nevíš! Slyšíš?" Cara už vyloženě křičela, hrdlo jí svírala palčivá bolest. Ovšem pokračovala neohroženě dál. „Nebyls u toho! Sice nevím, kdes tu špínu vyhrabal, ale radím ti dobře. Drž hubu!"

Oba na ni kulili v překvapení oči, ústa otevřená dokořán. Po sebejistotě a pocitu naprosto neotřesitelného vítězství najednou nebylo ani památky.

Cařino srdce prudce bouchalo do žeber, tep pádil a hlava se jí točila, jako by právě slezla z kolotoče.

„Je mi z vás obou zle," pokračovala neúměrně hlasitě, vlastně si vůbec neuvědomovala, že křičí. Dávala se do ní panika. Přesně jako onoho osudného večera, kdy...

Zavrtěla hlavou. Před nimi se zhroutit nesmí!

„Však on se brzy dozví, jací hadi se hřejí v jeho společnosti!"

„Co se to tu děje?" zahřměl náhle ode dveří silný rozhodný hlas.

Scéna v garáži se úplně zastavila.

Cara se kousla do spodního rtu a zvrátila krk ke stropu. Pociťovala stravující vyčerpání. Celá představa o novém začátku a nové budoucnosti se roztříštila. Střepy jí padaly k nohám a připomínaly, co mohla mít. Mohla, ovšem kvůli jediné obrovské chybě nikdy opravdu mít nebude.

„Tak vysvětlí mi to někdo?" pokročil Thomas blíž, zastavil Caře přímo po boku. „Proč tu tak křičíte? Je vás slyšet až do domu!"

„Se zeptej jí," kývla Mellanie hlavou směrem k zrzečce. Tvářila se jako naprosté neviňátko, kmitala řasami a vypadala tak ublíženě, až by se nad ní nezúčastněnému pozorovateli srdce ustrnulo. „Zničehonic tu začala vyvádět..."

Cara stiskla kořen nosu a v duchu počítala do deseti. To nemělo cenu.

„Car?"

Unaveně se na Thomase zahleděla.

„Co se děje?"

„Víte co," rozhodila ruce, „dejte mi všichni pokoj!"

„Caro!" zahromoval, když se s podkasanými šaty rozběhla ke dveřím. „Počkej! Tak sakra, Caro!"

„Nech ji, lásko," zašveholila Mellanie. „Ať si jde! Nepotřebuješ ji. Ta holka je divná!"

„Buď chvíli zticha," obořil se na ni, což Caru jaksepatří zaskočilo. Ovšem ani na moment nezastavila. Hrábla po klice a vyklouzla do příjemné chladné noci dřív, než k ní stačilo dolehnout byť jediné další slovo.

Bez váhání zamířila přes trávník k rozzářenému domu.

„Caro!" Zaskřípění pantů prozradilo, že se za ní Thomas i přes vehementní protesty své přítelkyně vydal. „Caro, tak přece počkej!"

Dělala, že jej neslyší.

„Tak Caro!" uchopil ji za paži, čímž ji donutil zastavit na místě. „Nechovej se jako děcko. Mluv se mnou! Co se stalo? Jsi pobledlá, třeseš se... Ublížil ti Michael snad nějak?"

Popotáhla a vyfoukla vzduch, jejž zadržovala v plicích.

„No tak," naléhal dál, ovšem o poznání jemněji. Přesunul ruce na její boky a jemným gestem si ji k sobě otočil čelem. „O co jde?"

Jeho oči byly jako bezpečný přístav zvoucí k zakotvení. Přístav ve znamení bezpečí... Nicméně Cara nevěděla. Co když to to opět jen hloupá iluze? Jestli jí podlehne, čeká ji velmi tvrdý pád na zem...

* * * * * * * * *

Díky za všechna "sledování", nejlepší způsob zajistit si, aby vám nic neuteklo! ♥ *wink wink*