Be My... Valentine! (fan fiction w/Louis Tomlinson)

- kapitola 1.

Prsty mi pomalu drnkaly o tenké struny akustické kytary a zatímco já se při tom snažil ze všech sil rozjímat o životě. Všechno mi připadalo černé, tmavé a velmi ponuré - čemuž napomáhaly i zatažené, těžké závěsy, jež propouštěly jen omezení množství světla do mé ložnice. Kontrastně bílé bavlněné povlečení oproti celkovému dojmu působilo, jako příjemná jiskřička naděje na cestě po prázdném světě. Těžce jsem se snažil myslet na něco hezkého, i když v tuto chvíli mi nic krásné nepřišlo. Neměl jsem chuť nikoho vidět, netoužil jsem po tom, aby někdo viděl mě. Stačil mi jen jeden krátký pohled z okna, bezpečně schovaného před náhodnými pohledy, a můj žaludek se z té spousty červených balonků, růžových srdíček, čokoládových bonbonů, či vášnivých polibků úzkostlivě stáhl. Mohla si k našemu rozchodu vybrat lepší den?

Silně jsem bouchnul pěstí do měkké matrace. Ani slova k tónům mě nenapadají, i když melodie se mi pozvolna přehrává v uších! Tolik jsem si přál to změnit. Tolik jsem si přál přesvědčit ji o tom, že já jsem pro ni ten pravý, který ji navždy bude milovat. Jenomže teď už bylo pozdě. Odešla a zanechala mě tady. Prakticky v prachu. Dnes jsem mohl připomínat i démona skrytého před světem, co se dnes tvářil, jak je zamilovaný. Zítra to všechno bude zase normální. Všichni se budou za zády pomlouvat tak, jak to mají normálně ve vzduchu a otáčení zeměkoule se znovu vrátí k normálu.

K chuti mi docela přišla černá, lakovaná skříňka, co líně postávala v zapadlém koutě a tvářila se velmi nevinně na to, co v sobě ukrývala. Vzhledem k mé dlouhé absenci, během níž jsem známé láhve nahradil smyslným tělem své přítel -... - ex-přítelkyně, zůstal minibar úplně plný. Což byla snad jediná pozitivní věc na dnešním dnu. Určitě bych se nedonutil opustit bezpečí svého pokoje jenom kvůli utišení krátkodobé žízně. Za to mi to skutečně nestálo.

„Can I taste your lips just to bring me back
To the places we've been and the nights we've had?
Because if this is it end at least we could end it right..." mumlal jsem pro sebe šeptem při zpáteční cestě k posteli, na kterou jsem, po odložení nízké skleničky na jeden z nočních stolek, volně dopadl. Byl jsem až tak daleko, od svého těla, že jsem nedokázal cítit bolest. Jenom naprostý pocit prázdnoty. Ještě párkrát jsem si pro sebe zopakoval slova, co před malým okamžikem opustila mé hrdlo a po krátkém přemítání je zapsal na kousek notového papíru, na němž jsem měl už načrtnutou melodii. Stejně to asi k sobě moc nepůjde, pomyslel jsem si po dopsání posledního slova, co mě náhle napadala, a znovu do rukou vzal kytaru.

Jenomže stejně jako všechno, i tohle mě přestalo po docela krátké době bavit. Což se se mnou táhlo už od brzkého ráno. Zdálo se, že znovu sklouznu k nic nedělání. A osobně jsem měl pocit, že se ukoušu nudou. Nic mě nebavilo, neměl jsem potřebu nic dělat, ale zároveň jsem doufal, že dnešní den co nejrychleji skončí, abych se mohl co nejrychleji vrátit zpátky do práce. Do víru starostí, médií, během nichž člověk nemá ani sílu se nadechnout, a fanoušky. V této chvíli se to totiž tvářilo jako jediné, co by mi mohlo pomoct zapomenout. Nebo se aspoň trochu odreagovat.

Znovu jsem pohlédl na display svého mobilu a s nepřirozeným, pokřiveným a především neupřímným pousmáním spatřil, že se opět nic nestalo. Žádná zpráva, žádný nepřijatý hovor. Prostě nic. Projížděl jsem několik náhodných aplikací, přes facebook a twitter až k těm méně rozšířeným, ale ani tam se nezdálo, že bych našel dlouhodobější rozptýlení. Obchod Play si žádal několik důležitých aktualizací, a tak jsem si během onoho stahování procházel několik dalších souborů, co jsem v mobilu ještě neměl. A pak jsem to našel. Malou zelenočernou ikonku od KIKu, o němž jsem už tolikrát slyšel od svých známých. Už tolikrát jsem slyšel o tom, jak snadno se přes něj dá bavit s kýmkoliv po celém světě.