Be My... Valentine! (fan fiction w/Louis Tomlinson)

- kapitola 47.

„Zlatíčko, mám na tebe velikánskou prosbu," posadila se mi obkročmo na kolena, čelem ke mně a upřela na mě své velké zelené oči po dlouhém rozhovoru, který vedla s někým, kdo byl na druhé straně volání. Slabě se při svých slovech kousla do spodního rtu a rukama se zapřela o má ramena. Užíval jsem si pohled na její opálenou pokožku a dlouhé, neuspořádané vlasy, které měla ještě neučesané všude kolem sebe. Velmi ochotně mě nechala, abych ji dlaněmi přejel po nahých stehnech až ke kyčlím, kde jsem ji trochu vyhrnul svou bílou košili „A věř, že kdybys mi s ní vyhověl, tak budu ještě šťastnější, než jsem teď," zářila při svých slovech jako sluníčko, čímž rozzářila naprosto celou místnost. 

„Myslím, že jsem teď na řadě já. To vyzvánění mě přerušilo ani ne v půlce toho, co ti teď chci... nebo spíš potřebuji říct," zastavil jsem její nadšení opatrně zrovna ve chvíli, kdy se nahrávka od Elvise Presleyho dostala úplně nakonec a tenký hrot gramofonu sjel z desky. Meryliny rty se slabě našpulily, zatímco ona si jedním pohybem hlavy hodila všechny své dlouhé kaštanové vlasy na levé rameno. Své velké zelené oči o něco přimhouřila, čímž celý pohled nejenom zintenzivněla, ale celkově mu dodala na vážnosti. Pod sílou tohoto momentu jsem se vzrušeně chvěl po celém těle. 

„Ale pokud to nepočká, tak můžeš začít ty, miláčku," vydechl jsem nakonec v náznaku rezignace a pokusil se slabě usmát. Z toho, že ji stále zamlčuji příchod svého prvorozeného potomka, kterého jsem neplánoval ani v tom nejdivočejším snu, se mi popravdě začaly potit ruce. Myšlenky se mi kompletně rozutekly pryč a mně začalo být jasné, že se stejně nezmůžu ani na to, abych složil duchaplnou větu, jež by měla hlavu a patu a samozřejmě i potřebný obsah. Upíral jsem na ni pohled zespodu, pokoušejíc se aspoň o slabý úsměv, ale zároveň sledujíc každý jednotlivý pohyb jejích mimických svalů. 

„Volal mi Fred. Parta plánuje dlouhou cestu na jachtě po Středozemním moři asi na celý měsíc a mě pozvali, abych jela s nimi. Chápeš to? Na celý měsíc na jachtě a k tomu jede celá parta, to stalo naposledy... ještě předtím, než se Mike a Jane vzali," vyprávěla mi tak nadšeně, až se ji v očích objevily ty nefalšované hvězdičky nadšení. Za látku mého vytahaného trička se ke mně přitáhla o kousek blíž.

„Chceš mi na celý měsíc utéct? I přesto, že jsi teprve včera dostala práci? Víš, jak bude Simon zuřit? Nikam tě nepustí," argumentoval jsem věcmi, které mě v tu chvíli zrovna napadaly, a děsil se toho, že by na něco takhle šíleného mohla vůbec kývnout. Na jedné palubě, s hromadou nadržených kluků, kteří by po dvou týdnech - na tož po měsíci - byli ochotní lézt po všem, co se hýbe. Na tož po někom, kdo vypadá tak jako Meryl. 

„Vím, že si ani jeden z nás nemůže vzít celý měsíc volna, a popravdě by mi to ani nevadilo. Mohli bychom s nimi jet třeba jenom na deset dnů, dva týdny. Chtěla bych ti představit všechny své kamarády a popravdě, potěšilo by mě, kdybys dal Fredovi ještě jednu šanci a nebral ho jako nějakého teplého pošuka," políbila mě svůdně na rty a něžně mě svou pravou dlaní pohladila po tváři. Nadechl jsem se, že něco namítnu nebo aspoň krátce odpovím, jenomže v tu samou chvíli své rty přitiskla na ty mé a kompletně mě umlčela. Myšlenky mi běhaly všemi různými směry, kde se praly pocity provinění, omámení, rozčarování a touhy, a já se vlastně nezmohl na nic. Dlaně jsem měl položené na jejích bedrech, zatímco ona se nade mnou napřímila a náš polibek ještě prohloubila. Chvěl jsem se vzrušením nebo spíš strachem?

„Dobře... dobře. Jeď, jestli chceš. Já - já ti to zařídím," šeptal jsem do jejích rtů během polibků a přitom přerývavě dýchal. Přes rty mi přešlo slastné vzdychnutí, mimické svaly se mi snad všechny stáhly, až se mi čelo zkrabatilo, a mé rty zůstaly pootevřené, ačkoliv Meryl se ode mě odtáhla. „Udělal bych pro tebe cokoliv."