Be My... Valentine! (fan fiction w/Louis Tomlinson)

- kapitola 33.

„Takže ty jsi jednoduše sedl do auta a rozhodl ses bez jakékoliv zprávě o tom, abych se na tebe psychicky připravila, přijet?" zrekapitulovala stručně můj dlouhý příběh o tom, jak strašně moc mi v Londýně chyběla a že jsem tam nedokázal myslet na nic jiného, než právě na ni, což chvílemi bylo i dost nesnesitelné. Má mysl byla celou dobu jenom u ní, každou zatracenou minutu, co jsem strávil v tom deštivém městě, ale ačkoliv jsem si myslel, že když teď budu u ní, bude to jinak... zmýlil jsem se. Nepodařilo se mi ji osvobodit, naopak jenom zmást. Každá její maličkost na mě působila jako další a další dávka mé osobní značky drogy. Bylo těžké na ni jen tak koukat a uvědomovat si, že ani její blízkost mou touhu po ní nedokázala zastavit. 

„Samozřejmě," pohladil jsem ji něžně po jejím kolenu, zatímco ona drbala Maxima za ušima a celkově po jeho těle porostlé hustou srstí, kterého si okamžitě zamilovala. A nebo se jenom uměla zatraceně dobře přetvařovat! Jediný, kdo se na to celé ovšem netvářil, byl ovšem Toby, který si nás prohlížel jako dva vetřelce. A skutečně těžko říct, na koho koukal hůř - jestli na mě nebo na Maxima. Ovšem spíš na mě. Nebo snad ne?

„To je skoro neuvěřitelný. Neříkal jsi ještě před pár dny, že máš teď hodně práce? Skoro ses tvářil, že s Inverness nechceš mít nic společného? Co tak najednou?" podívala se na mě trochu podezíravě, zatímco můj pes, co jakou dobu žil s mou rodinou dost daleko ode mě, strkal svým čumákem do její nohy, aby získal zpátky její pozornost. Koncem minulého roku jsem ho nemohl tahat po Asii, neboť jsem věděl, že by to pro něj bylo dost náročné - i když Ameriku zbožňoval skoro tak, jako já - a následně jsem si ho nemohl vzít kvůli Brianě, která ve společnosti zvířat nemohla být. A to nejenom kvůli své alergii - dost jasně mi dávala od samotného začátku najevo, že k zvířatům na rozdíl ode mě neměla žádný vztah.

„To proto, že tě miluju a nemůžu bez tebe být už ani minutu," zašeptal jsem ji do jejího ucha dramaticky, až ve tvářích zčervenala a slabě se zavrtěla. Vypadala víc, než překrásně, až se mi zatajoval dech, ale jakmile se začala červenat... okouzlilo mě to natolik, že mé srdce vynechalo několik úderů a následně se rozběhlo v rytmu melodie mého života. Natáhl jsem se k ní a ukradl si pro sebe dalších pár polibků, kterými zřejmě dnes neměla v plánu moc plýtvat, nebo aspoň zatím rozhodně ne, a během nich si její tvář přitáhl víc k sobě.

„To jako, že tu se mnou zůstaneš?" nadhodila pobaveně, ovšem její oči omámeně zamrkaly, zatímco Maxime se ze všech sil snažil dostat na sedačku mezi nás. Slabě jsem se usmál její otázce a pohladil ji po odkryté pokožce na jejím předloktí, kde ji okamžitě naskočila husí kůže. Celý její byt, ačkoliv byl o dost menší, jak ten můj, na mě působil velmi přátelsky, zabydleně a harmonicky, což možná udávala příjemná vůně vanilky, po níž voněla i její pokožka. 

„Ne, to asi ne," pokroutil jsem hlavou, zatímco jsem ji opatrně pohladil po rozpuštěných vlasech, a pokusil se si její tělo i přes odpor Maxima do své náruče, čemuž se slabě zasmála. „Ale budu tu tak dlouho, dokud tě nepřinutím odjet se mnou do Londýna," políbil jsem ji na spánek a silněji ji objal, neboť její blízkost pro mě byla vším. 

„Už jsem ti přece říkala, že s tebou nemůžu zůstat v Londýně," zašeptala se sklopenou hlavou, zatímco mi svými bříšky prstů kreslila kolečka a čtverečky po zápěstích, než se naše prsty automaticky propletly, čemuž jsme se oba usmáli. 

„To bylo před více, jak týdnem - tvůj názor se za tu dobu mohl změnit," zašeptal jsem ji do ucha, nad nějž jsem ji políbil, ačkoliv ostatním přihlížejícím se to zrovna moc nezdálo. Toby po nás okamžitě zaprskal, Maxime po nás sice jenom štěkl, ale čumákem do nás taky strkal, aby se vměstnal mezi nás. Hlasitě jsem si povzdychl, ovšem svou tvář jsem nechal zlehka položenou v jejích vlasech, které byly více, než příjemné.