Be My... Valentine! (fan fiction w/Louis Tomlinson)

- kapitola 27.

„Takže - probrali jsme počasí, školu, naše zájmové aktivity na základce a jiné věci, cestou viděli hromadu věcí, které jsem do té doby znala jenom z fotek. Dokonce jsi mě pozval na to nejlepší kedgerre, co jsem kdy jedla! Co nás čeká nyní?" nadhodila se spokojeným úsměvem a přišla ke mně blíž, aby si mě prohlídla z podhledu přes své dlouhé, husté řasy. Odolával jsem ze všech sil touze políbit ji na rty a přesvědčit se na vlastní kůži, jak příjemné jsou, ovšem ona mi to vůbec nezjednodušovala. Mezeru mezi námi záměrně zmenšovala, ačkoliv ne natolik, abychom se dotkli.

„No.. za chvíli dojdeme k London Eye a půjdeme samozřejmě tam. Nemáš strach z výšek, viď, že ne?" nadhodil jsem s úškrnem a zlehka ji bříšky prstů pohladil po zápěstí, čemuž se slabě usmála. To je snad první dotyk, o němž stoprocentně ví, že jsem ho udělal schválně, a neucukla!

„Nemám. Strach mi nahání jenom to, do čeho musím spadnout a nedokážu tomu vůbec ničím zabránit," vydechla a hlavu ode mě odvrátila, aby se ještě jednou podívala na Tower za námi. Její slova mě zahřála u srdce - nenalhávám si snad, že mluvila o něčem spojeným se mnou? „Ale na London Eye se opravdu moc těším. Jenom jsem nikde nezjistila, jak dlouho to trvá, než se to s tebou jednou otočí," zašklebila se a upravila si své tričko s Mickeym Mousem, co ji vytvářelo pěknou siluetu.

„Je to na necelou půl hodinu," mávl jsem nad tím rukou uvolněně.

„A vydržím být třicet minut v tak malém prostoru jenom s tebou?" nadhodila zamyšleně a slabě do mě strčila, zatímco se tomu hlasitě zasmála jako dokonalá souhra několika krásných zvonečků, až mi poskočilo srdce radostí. Mezi našimi kůžemi přeskočil slabý elektrický výboj, až jsme v jeho důsledku od sebe oba rychle odskočili a já se tomu musel slabě usmát.

„Tak mohla bys. Spíš bych se bál o to, že tě budou bolet nohy z té cesty na místo, ale jestli chceš, můžu tě vzít do toho nejbláznivějšího lidského výtvoru, co tu v Londýně můžeš najít," objasnil jsem ji tajemně a spatřil v jejích očích nejenom nemalý zájem, ale i nepochopení. „Mluvím o metru přece," pokroutil jsem nad ní očima a loktem ji slabě dloubl pod žebra, až z ní vypadl další překvapivý zvuk, který jsem do té doby neslyšel - překvapené vypísknutí. „Ale jen pro tvou informaci - radši se drž velmi blízko mě, neboť se tam ztratíš."

✩ ✩ ✩ ✩ ✩

„Ale ne," povzdychl jsem si při pohledu na bezmála kilometrovou frontu táhnoucí se od London Eye až po stromy, které malému plácku dodávaly potřebný stín, jež byl v tomto přívalu sluneční záře obzvláště příjemný. Snad ani v metru nebylo tolik lidí, jako na tomto místě, jež patřilo k největším Londýnským atrakcím už několik dlouhých let. „No tak teď si musíš vybrat - buď to tu budeme čekat celou tuhle frontu jako pitomci a nestihneme nic jiného, navíc i s rizikem, že na nás už to s časem nevyjde a my se tam stejně nepodíváme. Nebo můžeme pokračovat dál a na tohle se jednoduše vykašlat," pokrčil jsem lítostivě rameny a nervózně se otočil jejím směrem, „je to na tobě. Já tě nehodlám nijak ovlivňovat."

„Hm... to je škoda. Sem jsem se těšila prakticky nejvíc," zesmutněla a toužebně se podívala směrem, kde se nastupovalo do jednotlivých kabin. Uvnitř mě se něco chvělo rozzuřením, že ji tento sen nemůžu splnit, ale ji jenom soucitně pohladil po předloktí. „Ale to nevadí, já se s tím srovnám," pousmála se smutně, ale pohled mi opětovala. Utápěl jsem se v jejích nádherných očích, byl jsem si skoro jistý tím, že nic krásnějšího existovat nemůže, a přál si už nikdy nepohlédnout na nic jiného.

„No tak v tom případě tě aspoň co nejrychleji vezmu do toho muzea Madame Tussauds, tam se ti rozhodně bude líbit. A aspoň tam zapomeneš na tenhle výmysl," mávl jsem nad tím lhostejně rukou a následně se na ni slabě usmál. „Navíc tu znám jednu neuvěřitelně dobrou cukrárnu, kde dělají tu nejlepší zmrzlinu na světě - ani v Itálii jsi takovou jíst nemohla!" rozplýval jsem se a tahal k nedaleké cukrárně na protějším břehu Temže.