Den svatého Valentýna - ten nejzamilovanější a zároveň nejsentimentálnější den v celém roce. Dvacet čtyři hodin, které na člověka působí v příšerné přecitlivělosti. Každé srdce je měkčí a podstatně náchylnější k různým vzplanutím. Tisíc čtyři sta čt...
„Temná stránka slávy," odpověděl jsem ji zjednodušeně na otázku, co se to vlastně v té rychlosti stalo venku v tom dešti, a starostlivě ji pohladil po tváři, abych si ji lépe prohlédl. Vypadala, že ji to kličkování mezi hrstkou neodbytných novinářů, co mi čekali před bytem, docela vyděsilo. K tomu se ještě nemálo třásla celou dobu zimou, ačkoliv v autě jsem zapnul topení, aby se aspoň trochu ohřála, a ve tvářích kompletně bledla. Ale i přesto byla neuvěřitelně krásná! Jenom její oči nebyly tak plné nespoutaného ohně, energie, ani vášně, ale naopak se zdály relativně unavené. „No nic, tak se svlékni," popostrčil jsem ji celou plochou dlaně do kříže, zatímco se zdržel se zouváním bot v předsíni, ačkoliv u ní jsem na zutí nikterak nelpěl.
„Prosím?" otočila zmateně ke mně a slabě se na mě zamračila. Z ramen shodila kyselou vodou nacucanou mikinu, co se sesunula do rohu na podlahu tvořenou béžovým obložením, ale dál jak do futer dalších dveří neměla odvahu pokračovat.
„No, svlékni to, abys ještě nepřišla k zápalu plic, ne?" pokrčil jsem rameny a nechápal její zmatený výraz. Vydal se do svého obýváku tedy před ní a rozsvítil několik světel, aby lépe viděla na cestu, než jsem v kuchyni postavil na přípravu horkého čaje a koukl se zpátky jejím směrem, abych se ujistil jestli mě poslechla. „Tak co tam tak stojíš? Najdu ti něco na sebe, klidně si jdi dát i sprchu, ale hlavně v tom mokrým nezůstávej, dobře?" přešel jsem rychle k ním a v úžasu sledoval, jak jedna z mých dlaní vklouzla pod její těžké, mokré vlasy a za zátylek si ji přitáhla do krátkého polibku. „Udělej to prosím," přešlo zašeptání přes mé rty při pohledu do jejích krásných očí připomínající momentálně zelená jezírka, neboť lesk se z nich na chvíli vytratil.
„Dobře," přikývla na souhlas, ale na další její pohyby mé tělo už nečekalo a vydalo se směrem ke skříni, v níž jsem hledal něco suchého, co by ji aspoň v rámci možností sedělo. Prohraboval jsem se ve věcech, o nichž jsem pomalu ani nevěděl, že ve skříni stále mám a narazil na jednu ze nejoblíbenějších mikin, která mi už tolikrát přinesla velké štěstí. Tu jsem měl na sobě, když mě Simon poprvé slyšel zpívat. V ní jsem nahrál nejenom první singl, ale následní i první album. A následně mě i doprovázela po mém prvním turné v cizí zemi - ve Spojených státech amerických.
„A... Lou? Kde máš tu koupelnu?" objevila se ve dveřích a slabě se usmála. Svou koženou bundu měla už dávno svlečenou, ovšem její mokré tričko a džíny zvýrazňovalo její pěknou postavu. A že rozhodně bylo, na co se koukat. Probral jsem se z menšího transu a nemalé zástavy srdce, podal ji své suché věci a šel ji beze slov ukázat koupelnu. V krku mi vyrostl knedlík velikosti galaxie, schopnost mluvit byla ta tam a já měl možnost se pouze koukat do její upřímné tváře, na níž se roztáhl slabý úsměv. „Počkej. Ty se mnou nemluvíš?" zastavila se vzápětí přede dveřmi, na něž se předtím ptala, a zamračeně se ke mně otočila.
„Ale samozřejmě, že s tebou mluvím, hlupáčku," pohladil jsem něžně po paži a zasekl se při pohledu do její tváře, až jsem skoro zapomněl, jak se dýchá. A přitom to byl děj naprosto nepodmíněný, co jsme se učili zdokonalovat už od malička.
„Takže ty už jsi dokonce začal i s přezdívkami a zdrobnělinami, jo?" upozornila dost pobaveně a s lehce přimhouřenýma očima, na což jsem byl schopný odpovědět pouze ležérním pokrčením ramen. Znovu jsem se natáhl k jejím rtům ve snaze je spojit, ovšem někde v dálce za mými zády vypnula vařící voda a ona se ode mě znovu odklonila. „Vrátím se, až se umyji," ujistila mě a zmizela za dveřmi.
✩ ✩ ✩ ✩ ✩
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
