Be My... Valentine! (fan fiction w/Louis Tomlinson)

- kapitola 48.

„Bude ze mě táta..."

„Tak to tak neprožívej, prosím tě. Písniček jsi už napsal plno, ne?" zasmála se jako když se rozezvoní zvoneček a ve tvářích se ji objevily dolíčky, aniž by pohled přesunula ze svých prstů na mezerníku zpátky ke mně. Má slova nebrala nijak vážně. Prostě je přešla a zatímco prsty na levé ruce měla ve správném prstokladu, těmi druhými vdechla strunám život, až se rozezněly. Fascinovaně jsem zíral na její plně soustředěný výraz, který pečlivě sledoval práci svých rukou, zatímco já svou levou dlaní hladil tu její. Chystal jsem se na nejhorší, až ji dojde, že to myslím vážně a že má slova nebyla jen tak do vzduchu hozená. A bál se toho, že o ni přijdu. Strašně moc jsem se bál.

„Bude ze mě táta," zopakoval jsem vytrvale a zesílil objetí kolem jejího těla, aby mi náhodou nechtěla utéct. Hlavu jsem si opřel o její rameno, abych ji lépe viděl pod ruce a něžně se mazlil s její pokožkou. Tulil jsem se celým svým tělem k tomu jejímu, nechával se stále dokola mámit její vůní a teplem. A že bylo dost žhavé i přesto, že měla na sobě jenom bílé tílko se špagetovými ramínky. A skutečně jenom to, krátké šortky a pruhované podkolenky. 

„Ano, zlato. Jednou z tebou bude určitě skvělý a milující otec. Jednou," usmála se na mě povzbudivě a svými bříšky prstů jezdila po mém levém předloktí. Něžně se na mě usmívala a na tvář mi vtiskla polibek, jen to na duši pohladilo. Dívala se do mých očí a se na oplátku v těch jejích mohl přímo utopit. Byly plné citu. Takové jsem ještě nikdy v životě neviděl. Ještě žádné mě nenutily toužit po jejích majitelce a zároveň říct 'miluji tě' tak strašně moc, jako ty její. „Nebo... ty bys snad chtěl mít se mnou dítě?" zeptala se trochu překvapeně a o něco se ode mě odtáhla. 

„Ne jednou, ale v listopadu. Aspoň myslím, že v listopadu," dostal jsem ze sebe těžce a odvrátil od ní hlavu. Věděl jsem, že v následujících minutách bude velmi zraněná a už předem jsem se nesnášel za to, že já budu tím důvodem. Cítil jsem její studený dech na svých klíčních kostech a už nyní mi něco v hlavě našeptávalo, že to bude zlý. Hodně, hodně zlý. 

„To je dost brzy. I kdyby z některého z našich milování mělo být dítě, tak to bude nejdříve na jaře příštího roku," zamračila se možná i trochu pobaveně a zmateně se podívala na své ploché bříško. „Přísahám ti, že pokud bych náhodou těhotná byla - jakože fakt nejsem - tak by to vycházelo asi.. na březen. A i kdybych náhodou otěhotněla z našeho prvního milování, tak by se to narodilo v lednu. Ale to už bychom to teď věděli a museli řešit. Nevím jak ty, ale já se na výchovu dítěte a celkově na mateřství ještě vůbec necítím. Vždyť jsme se teprve nedávno poznali a...," hledala argumenty a snažila se mi vymluvit mé přesvědčení o tom, že ze mě bude otcem. Kdyby jen věděla. Ačkoliv, kdybych si mohl vybrat, tak bych teď dítě taky určitě nechtěl. A kdybych si už musel vybrat s kým, tak by to byla sto procentně Meryl. 

„Ne s tebou, zlato," přerušil jsem nakonec její snahy mě uklidnit a tentokrát jsem to byl já, kdo ji pustil, abych mohl vstát z postele. Nemohl jsem myslet, když jsem seděl vedle ní. Zcela obklopený její příjemnou vůní. „Briana,  má bývalá přítelkyně, čeká dítě a já... já jsem otcem," vyslovil jsem všechna ta slova roztřeseně a poprvé nahlas a nedokázal uvěřit tomu, že to nahlas zní ještě divněji, než pouze v mé hlavě. 

„O čem to mluvíš?" usmála se nechápavě a chtěla mě jít obejmout, což jsem ji pouhým obranným gestem ruky zakázal a obličej si schoval do dlaně. Chtělo se mi křičet, že to není pravda a že kdybych mohl, znovu bych nic takového nedopustil, ale nezmohl jsem se na nic. Jenom jsem tam stál u pootevřeného okna, nechával své tělo stát v průvanu a v duchu nadával na to, jaký kretén jsem, že jsem si tehdy nedal pozor. Jen ztěžka jsem přemáhal vztek, který by skončil mými slzami a zuby drtil spodní ret, jako kdybych si ho chtěl ukousnout.