Den svatého Valentýna - ten nejzamilovanější a zároveň nejsentimentálnější den v celém roce. Dvacet čtyři hodin, které na člověka působí v příšerné přecitlivělosti. Každé srdce je měkčí a podstatně náchylnější k různým vzplanutím. Tisíc čtyři sta čt...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Ugh," zahučela nervózně Meryl a ztěžka se posadila na postel v našem hotelovém pokoji. Zdálo se mi, že už byla skoro připravená na to, vyrazit na červený koberec před všechny ty novináři, neboť vypadala jednoduše nádherně, ale najednou zase obracela. „Já to zřejmě prostě nezvládnu," zamručela spíš pro sebe a ruce si volně položila do klína. Já, zatímco jsem si oblékal sako přes ramena, musel uznávat, že vypadá naprosto perfektně. Vršek jejích šatů přiléhal na její tělo tak, že se tvářil skoro jako její druhá kůže, zatímco sukně od nich se trochu rozšiřovala.
„Ale jasně, že to zvládneš - nemáš se čeho bát," usmál jsem se na ni a její tvář sevřel zlehka ve svých dlaních, abych ji mohl věnovat měkký polibek na čelo. Její překrásné, zelené oči se zvedly k těm mým a z nich skutečně křičela panika, o níž mluvila. „Prostě tam přijdeš a všechny ohromíš tak, jako se ti podařilo okouzlit mě, dobře? Co mi na to povíš?" přejel jsem ji velmi opatrně bříškem svého palce po spodním rtu a věnoval ji další, aspoň slabý úsměv.
„Že jsem dost ve stresu a že velmi pochybuji o tom, co nás čeká dál. Navíc si myslím, že ani ti novináři mi náladu už nezlepší," kousala se bezradně do spodního rtu a ve tvářích slabě červenala, když se lítostivě koukala do mých očí. Z myšlenek se mi náhle vynořila vzpomínka na jednu z našich konverzací, při níž to mezi námi začínalo poprvé opravdu velmi, velmi jiskřit.
„Co jsi to říkalo?" blýsklo se mi v očích takové to hříšné potěšení a zamyšleně se přitom kousl do spodního rtu, co na sobě toužil znovu ucítit příjemný dotek těch jejích, co toužily po spojení. Po tváři se mi přehnal takový ten nevinný obličej, za nímž se skrývala hříšná myšlenka, co se vracela k něčemu, čeho už párkrát byla svědkem. I její oči za vrstvou strachu schovávaly emoci podstatně silnější, ovšem v tomto případě také snadněji potlačené.
„Že jsem ve stresu a že...," zamračila se slabě a chtěla mluvit dát, což jsem nemohl dopustit, a proto ji přerušil svými rty. Ty její po těch mých slabě klouzaly, jak se mě jimi snažila nejprve odstrčit a mohla dál mluvit, ale po chvíli mým rtům úplně podlehla a zcela se jim oddala. Naše rty se spojovaly a zase rozpojovaly, až se uvnitř mého těla rozpoutal velký ohňostroj.
„Dál už nemluv," zašeptal jsem krátce, když jsem se od ní na malou chvíli odtáhl a následně se podíval do jejích vykulených očí. I po takové chvíli jsem sotva popadal dech, neboť když se její rty zapojily do našich polibků, stálo to opravdu za to.
„Co to děláš?" zeptala se mě zmateně a svými dlaněmi se zapřela se svýma rukama o mou hruď, aby mě zastavila, ačkoliv to já už na jejích zádech hledal zapínání od jejích šatů. Dlaněmi jsem ji přejížděl po zádech, částečně se svými prsty vmotal do jejích vlasů, za které jsem přinutil její hlavu k tomu, aby se zaklonila. „Rozcucháš mě," zakňučela slabě s tichým povzdychnutím, ale zároveň se přes její rty přehnalo slabé vzdychnutí mého jména.
