Be My... Valentine! (fan fiction w/Louis Tomlinson)

- kapitola 50.

„Co mi tím chceš říct? Chceš se se mnou rozejít?" poznamenal jsem s úšklebkem a nechápavě naklonil hlavu na stranu. Možná, že jsem se tvářil trochu podezíravě, ale její osočování se mě dotklo více, než jsem předpokládal. Domníval jsem se totiž, že se náš vztah vyvíjí dobře, že do něho oba dva dáváme stejné množství emocí a vášně a tím pádem ani jeden z nás nic nepostrádá. Žil jsem v přesvědčení, že nám to klape přesně tak, jako jsme si nastavili. Obdivoval jsem fakt, že se nepotřebujeme kontrolovat každou minutu našeho života, protože přesně toto mě omezovalo v předcházejících vztazích, ale zároveň se po dni v práci vrátíme domů k sobě, protože bez sebe nedokážeme delší dobu být. Přesně toto bylo tím největším důvodem, proč jsem se zuby nehty bránil turné ještě v tomto roce - nechtěl jsem hned přijít o tento krásný pocit jistoty, kdy se těším z každé chvíle se svou milovanou polovičkou a společně s ní mohu snít nahlas. Můžu být tím, kým skutečně jsem a celkově se nemusím nikterak přetvářet. 

Místo odpovědi se na mě podívala se skleněnýma očima a pobledlou tváří. Ruce, která měla doposud založené na prsou, se ji sesunuly dolů a její spodní ret stiskly dvě řady bílých zubů. Chvilku se bez jakéhokoliv pohnutí dívala na špičky u svých bot, než se ji po tváři skutálela slza, která následně zapadla do jejího výstřihu. Čekal jsem ještě několik chvil ve snaze přejít slova, která jsem před malým okamžikem bez rozmýšlení vyřkl nahlas a následně toho velmi litoval, ale nakonec se rozhodl, že bude nejlepší, když opět vytvořím fyzický kontakt mezi námi. Vstával jsem zrovna z měkkého gauče potaženého bílou kůží, když Meryl jen ztěžka vydechla pouhé: „Já nevím." Zamračeně jsem se na ní podíval, ustanovil v pohledu a opět těžce klesl zpátky na své místo.  

„Prosím?" zašeptal jsem, zatímco jsem měl pocit, že mi hrudníkem prochází ostrý nůž, který přímo zasáhl mé srdce a následně v něm řezal. Dech se mi při těchto pouhých dvou slovech naprosto zastavil a mně se rázem zdálo, že neexistuje šance, že bych se momentálně dokázal postavit na nohy. „To nemyslíš vážně, že ne. Řekni mi, že jsem se tě jenom svými slovy nějakým zvráceným způsobem dotkl a že jsi to řekla jenom proto, abys mi to vrátila," přesunul jsem k ní prosebný pohled a ztěžka vydechl. 

„Já nevím," zašeptala zlomeně a, než jsem se stihl vzpamatovat a nějakým způsobem alespoň verbálně zareagoval, sebrala se a utekla. Vyvalil jsem oči jejím směrem, když se v prosklených dveřích málem srazila s číšníkem, který nám zrovna k našemu jídlu nesl láhev červeného vína a dvě skleničky na vysoké stopce. 

„Meryl!" vykřikl jsem jejím směrem a okamžitě se vydal za ní. Muže s vínem, ačkoliv na rozdíl od Meryl jsem si ho všiml, se ve stejných místě také málem srazil a rozběhl se přes přes nejvyšší vyhlídkovou plochu nejvyššího londýnského mrakodrapu, zatímco má přítelkyně už stála ve výtahu a mačkala knoflík s nižším patrem. Zoufale opakovaně mačkala tentýž knoflík ve výtahu, když se konečně začaly dveře zavírat. „Prosím, Meryl, stůj!" zakřičel jsem na ní a snažil se ho zastavit nebo do něho ještě aspoň nastoupit. Rukama objímala své tělo, které se třáslo, zatímco já poprvé, od chvíle, co jsme ji poznal, spatřil na jejích tvářích slzy, jak se kradou na světlo a rozmazávají po jejím krásném obličeji černou řasenku zvýrazňující už tak dlouhé řasy. Zdálo se mi to naprosto absurdní, ale dveře výtahu se dovřely a mně se do cesty postavila dvě zrcadla tvořící zevní dveře od výtahu. 

„Do háje, Meryl," zaklel jsem a do zavřených dveří udeřil pěstmi.

✩ ✩ ✩ ✩ ✩

Toulal jsem se už dlouhé hodiny v londýnských ulicích, zatímco na mě se z oblohy snášel hustý déšť. Po nezdařené večeři v nejvyšším podlaží nejvyššího londýnského mrakodrapu jsem prakticky okamžitě vyrazil domů, kde na mě ovšem čekal pouze Maxim, který se na mě koukal se zvláštním podezřením. Možná i on - díky tomu, jak jsem po bytě v posledních dnech lítal a balil věci, co budu potřebovat pro americké turné - chápal, že se něco děje a že pokud se Meryl nerozhodne zůstat v době mé nepřítomnosti v mém bytě, budu ho muset odvést zpátky ke svým rodičům. Kromě něho tam ovšem nikdo jiný nebyl. Nebyla tam především ona - ta, kterou jsem hledal a která mohla být prakticky kdekoliv.