Little Things √ (FF One Direction, Louis Tomlinson Cz)

1/ Tickets

„Já s tebou nemůžu být. Je to příliš nebezpečné. Pokaždé, když se tě dotknu, nemůžu myslet na nic jiného. Vrátím se k tobě a všechno se vrátí do starých kolejí, jen na nějaký čas, protože ti zase něco přeletí přes nos. A já už nemám sílu na to, abych tohle podstupovala znova a znova..." horké slzy jí stékaly po tvářích. Nikdy nepřemýšlela o své budoucnosti bez něj. Musí se odstěhovat, co nejrychleji. Všechno jí ho tu připomíná...

Zaklapla jsem knížku. Chtěla jsem nějakou normální knížku a oni na mě s tímhle. Nemám ráda takové knížky. Pravda, někdy si ráda pobrečím, ale nesmí těch knížek moc. Podívala jsem se na hodiny nad dveřmi. Už je to hodina, co jsem volala Lauře, tak snad všechno jde dobře. Skoro na poslední chvíli jsem se rozmyslela o své cestě do Anglie, s návštěvou mého bratra, jestli se tomu dá říkat návštěva. Ani jeden z mých kamarádů neví nic o dvojčeti, bratrovi. Bylo to rozhodnutí všech, lepší než aby kohokoli z nás otravovali novináři. Možná ne úplně nejlepší, ale co jiného se dalo dělat? Z úvah mě vytrhlo zvonění mobilu. Zaposlouchala jsem se do melodie. „I got a problem and I don't know what to do about it, even if I did I don't if I would..."

S těžkým srdcem a lehkým nezájmem jsem se podívala, kdo volá. Když jsem spatřila jméno volajícího, málem jsem mobil odhodila na zem, kde bych ho našla na několik kousků. „Tak co, podařilo se?" vybafla jsem na Lauru místo pozdravu. Na druhém konci bylo hrobové ticho. „Lauri, nedopadlo to?" ptala jsem se nejistě. Pořád nic. Jestli si ze mě dělá legraci... „Mám to!!!" zaječela do mobilu. Začala jsem ječet taky. „My je uvidíme!!!" křičíme obě, jak smyslů zbavené. „Nemůžu uvěřit, jak se ti to povedlo?" mně to teda nechtělo v rezervaci dál, než k hlavní stránce, prý beznadějně vyprodáno. A ona to dala! „Věříš, že ani nevím? Každopádně dva lístky jsou zamluvené na tvé jméno, protože to byl vlastně tvůj nápad, s tím dárkem Karolíně. Já mám taky,"

„Jsi zlato," vydechla jsem zadržovaný vzduch. Pořád jsem však nepřestávala skákat radostí. „A víš, co? Hádej kolikátá řada," byla tak nadšená, i když to nebyla její oblíbená skupina. „Patnáctá?" tipnu si a vyčkávám na její odpověď. Přece jenom je to hodně pozdě, můžeme být rády i za místa úplně vzadu. „Třetí!" zakřičí a já se můžu zbláznit. Ječím na celý byt, sousedi si musí myslet, že tady někoho vraždíme. Připadám si jako nějaká bláznivá puberťačka. Do dveří pokoje vletí bez zaklepání máma.

„Sam, co se děje?"

„Já,...nic, u večeře stačí?"

„Jestli to není nic závažného, tak určitě," usměje se a odejde z pokoje. „S tím ječením jsem to asi trošku přehnala," směju se společně s Laurou. „Snad to dopadne i s rodičema, to by mohl být problém," až teď mě to napadlo. „Neboj, to už se vyřeší. Musím končit, večer se ozvu." Než jsem stihla odpovědět, položila to.

Zase vrzly dveře. „Nechcete se na mě přijít podívat všichni?" poznamenala jsem ironicky. „Na tebe? Jedině do ZOO. A mimochodem, to je i můj pokoj," naše malá milá Majda. „Magdaleno..." na oko jsem si vzdychla. Nesnáší, když jí někdo říká celým jménem. „Grr, cos řešila?"

„Jen,... pojedu se podívat za bráchou. Nikomu o tom neřekneš, je to jasný? Musím to celé ještě zařídit s rodičema, jo a ty nejedeš." Nafoukla tváře jako malé dítě. Někdy mám pocit, že jí je pět, ne patnáct. „Proč ne? Nevím, co je špatného na tom, abych viděla svého, sice nevlastního, ale i tak, bratra."

„Protože. Já vlastně nevím, proč. Jednou ho poznáš," nechci jí to slibovat, nemůžu. Radši změním téma. „Nevíš, kdy je večeře?"

„Vlastně proto jsem tady, už je," otočila se k odchodu. Nasadila jsem si teplé ponožky a šla do kuchyně. Přede mnou přistál talíř s jídlem a já začala jíst.

Posouvala jsem bramboru vidličkou z jedné strany talíře na druhý. „Mami? Mohla bych na koncert?"

„Kam? Někam tady?"

„Do Londýna," slova jsem se snažila zamaskovat smrkáním. Ještě mi osmnáct nebylo, nebudou mě chtít pustit.

„Cože?! A jaký?"

„One Direction, chtěla bych se setkat s bráchou," Majda se na mě podívá dotčeně, neřekla jsem jí o koncertu a už vůbec ne One Direction. Je to její nejoblíbenější skupina, jen si jednoho člena skupiny nespojuje se svým nevlastním bratrem.

„Nech nás to promyslet," řekne máma. Proč nás? Vždyť je to můj nevlastní otec, ten taky o bráchovi ví asi jen to, že existuje. Raději mlčím, stačí málo a nikam nejedu. Ani na gympl ani na koncert...

Ahojte :DD První díl této fan fikce je na světě. Snad vás úvod neodradil a doufám, že se vám díl líbil. Co myslíte, kdo je její bratr? A jak si Sam představujete vy? Nebojte se zanechat komentář a/nebo hlasovat :))

xxMagicAnik