Little Things √ (FF One Direction, Louis Tomlinson Cz)

24/ You understand nothing!

Několikrát jsem zamrkala, ale stejně to bylo na nic. Má ruka nekontrolovaně vystřelila k mému oku, aby ho protřela (to oko, na co myslíte?! :D první a doufám, že poslední autorčina poznámka uprostřed textu, protože uprostřed textu je nesnáším).

„E-ehm, myslím, že bychom měli jít," neohrabaně jsem se vymanila z nadmíru útulného objetí. Louis mé počínání pobaveně sledoval, avšak ni „vtipného" nepodotkl. „Promiň, žes mě musel chytat," zabodla jsem pohled do země a raději začala sbírat ono dřevo, na něž jsme primárně šli.

„To jsem tě měl nechat spadnout? Nebuď směšná, byla to maličkost, tak se neomlouvej." V hlase se mu promítl úsměv.

„Dobře," zamumlala jsem skoro neslyšně. „Myslím to naprosto vážně," dřepl si ke mně a nadzvedl mi bradu, aby mi viděl do očí. „Nic se nestalo, takže nevím, proč z toho děláš takovou vědu," usmál se, v očích se mu objevily maličké jiskřičky. Zatnula jsem zuby protože, bože. Zase jsem se od něj nedokázala odtrhnout. Uhm, ne, že nedokázala, já nechtěla.

„Lou, musíme jít sbírat, nebo nás sežerou, že nemají jak rozdělat táborák,"nervózně jsem se zasmála. „Jo, máš pravdu," nahodil zářivý, poněkud křečovitý úsměv.

„Jaké to je, dělat práci snů snad každého, mít z kolegů čtyři nejlepší přátele, procestovat celý svět, mít přítelkyni, jíž ti každý závidí, mít miliony obdivovatelů a obdivovatelek po celém světě, tolik lidí, jež ti každodenně vyjadřují podporu...a takhle bych mohla pokračovat donekonečna," vzhlédla jsem k němu.

„Nezávidění hodné. K mé práci patří, že mám novináře pořád za zadkem, většinou jsou zavoláni, že budu někde v tolik hodin, ale tohle jde mimo mě, to zařizují jiní. Kamkoli přijdu, mám je za sebou, nesmím udělat jedinou chybu, protože to je to, na co čekají. Většina lidí je zlomyslná, těší se na to, jak ten druhý někde pohoří, těší se z jeho neúspěchu. Ale to je všude; vždycky je okolo každého skupinka lidí, jež si tak moc přeje neúspěch určitého jedince, že zasvětí skoro všechno své úsilí tomu, aby mu opravdu ztrpčili část života. Někdo tím, že neumí počítat, kolik je jedna plus jedna, někdo zase protože nedokáže přijmout fakt. Na této práci je asi nejlepší neutuchající podpora fanoušků, bez nich by to opravdu nešlo," trochu se zasnil.

Mlčky jsem ho pozorovala, doslova jsem mu visela na rtech. Každé slovo, jež z nich vypustil, jsem hltala. Nečekala jsem, že se takhle rozpovídá, spíše jsem předpokládala odbytí z jeho strany. „Vypadáš hodně překvapeně," zasmál se. „Není to tak hrozné, jenom jsem se do toho přespříliš vžil, dlouho jsem o tom totiž s nikým nemluvil," usmál se tak, až se mu kolem očí objevili drobné vrásky.

„Ale tím, že máš každý den kolem sebe lidi, jež máš rád, teď myslím kluky, procestuješ celý svět, představoval sis to takhle dřív, když jsi byl malý?"

„Každou chvíli," otočil se na mě. „Přestože mě jiní odrazovali, já šel za světlem. Uhm, nějak jsme zvážněli," zasmál se. „V klidu, je to vlastně strašně fajn. Vůbec na to nemysli, buď ráda, že jsi součástí toho všeho, byť jen trochu," sehnul se, aby si zavázal tkaničku.

„Vůbec, nemyslím," nepřesvědčivě jsem se usmála. „Pojď sem," přitáhl si mě blíž. „Poslyš, opravdu je to v pohodě, Harry nijak nestrádá." Nic nepochopil. „To jsem ráda," otočila jsem se na patě. „Měli bychom jít," řekla jsem mu úsečně a sama jsem se vydala zpátky. „Ale ty tady klidně buď."

Co jsem čekala? Že by si to vyložil tak, že se ptám jeho, že o něj mám strach, když se vůbec nesměje, když je občas jako tělo bez duše? Uhm, myslím, že jsem narazila na tvrdou realitu.