Little Things √ (FF One Direction, Louis Tomlinson Cz)

25/ Okay

„Tak tohle zase nechápeš ty," přisunul se ještě blíže, než byl doposud. „Není to kvůli práci, je to kvůli jedné osobě. A ty chvíle, kdy vypadám, jako bych chtěl utéct, ano, chci utéct, ale z klece, jež mi zabraňuje dělat to, co chci." S těmito slovy se ke mně naklonil a spojil naše rty v letmém polibku.

/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/

Rychle jsem se odtáhla, stejně jako on.

„Zapomeneme na to." Horlivě začal přikyvovat. „Bude to tak lepší," oddechla jsem si. Tohle prostě nejde.

„Jako by se to ani nestalo," ujistila jsem se, a když jsem se setkala se souhlasem, opřela jsem si hlavu o jeho rameno. „Co tady vlastně děláš?" pokusila jsem se změnit téma, úspěšně.

„Nedokázal jsem usnout, a navíc, tohle je tak kouzelné místo, že bych si nikdy neodpustil, kdybych to tady neviděl jenom za svitu měsíce," usmál se.

Lhala bych, kdybych řekla, že jsem nebyla zklamaná. Kdo by nebyl, když vás políbí vysněný princ, avšak nakonec to vezme zase zpátky? Musím se asi spokojit s přátelstvím, ehm, asi určitě, přesto si toho budu nadmíru vážit.

„Můžu tě o něco požádat?" sledoval každičký můj pohyb.

„Ano," roztřeseně jsem vydechla.

„Slib mi, že už si o mě nebudeš dělat starosti, a hlavně, už kvůli mně neplač," přejel mi palcem po teď již suché tváři.

„Slibuju." Už teď jsem věděla, že to nedodržím, ale to on se nemusí nikdy dozvědět. Ostatně, jako pár dalších věcí.

„Děkuju," zadíval se na lehce rozčeřenou hladinu. Mohla jsem ho potajmu sledovat z profilu, nastudovat každou část jeho obličeje, osvětleného pouze měsícem.

„Ehm, nechceš už jít spát?" ozval se po pár minutách ticha. „Jo, určitě," překotně jsem se zvedala.

„Není potřeba, abys vstávala tak rychle, já bych počkal," vzhlédl ke mně.

Došli jsme zase zpět ke stanům, všichni zřejmě spali. Rozpačitě jsme se na sebe dívali, ani jeden nechtěl odejít jako první.

„Uhm, no, jo,...Asi půjdu spát," otočila jsem se na patě. „Tak, asi dobrou," zahuhlala jsem přes rameno.

„Dobrou," uslyšela jsem za svými zády. Usmála jsem se, přestože Louis neměl jedinou šanci můj úsměv spatřit.

Pokusila jsem se téměř neslyšně rozepnout zip od stanu, abych nevzbudila již pravděpodobně spícího Harryho, jenže zip zlověstně zaskřípěl jako několik let nenamazané dveře a má snaha být potichu byla zhatěna.

„Kde jsi byla?" vystrašil mě rozespalý hlas. „Jen venku, neřeš," plácla jsem sebou samozřejmě mimo karimatku. „Au." Sáhla jsem si na záda. „Proč vždycky udělám něco, čím si ublížím?" přesunula jsem se k sobě do spacáku.

„Baví tě to," rozhodl se mi to osvětlit Harry. „Jo, to je určitě ono," odfrkla jsem si. „Proč nespíš ty?"

„Rozhodla ses svým příchodem zbořit stan a v neposlední řadě mě vzbudit," pošťuchoval mě. „Harry, ráda se s tebou špičkuju, ale teď jestli mě nenecháš na pokoji, změním se v příšeru, která tě pravděpodobně sežere," cvrnkla jsem ho lehce do nosu.

„Tak to abych se dal na ústup," zvedl v obraně ruce, protože jsem se přesunula blíž k němu a nepatrně ho zalehla. Nepatrně bylo slabé slovo, divila jsem se, že ještě pořád dýchal.