Little Things √ (FF One Direction, Louis Tomlinson Cz)

Epilog

Vrátila se tam, na první pohled bezdůvodně. Ale vše má svůj důvod, přestože tenhle zatím netušila ani ona.

Osamocená dívka proplouvala deštěm, v marné snaze se co nejmíň promočit. Zamrzelo ji, když si vzpomněla, že její plán nevyjde.

V duchu už si vše stihla přehrát, natrénovat věci, co by měla říkat, aby ho neodradila. Sešlo z toho. Takhle to bylo vždycky, pokud něco naplánovala do detailů a mnohokrát si to připomínala, tak snad možná přivolala špatné věci, nebo také to bylo přeplánované. Ale kdo ví.

Náhle se zastavila. Zadívala se na odraz v kaluži, zvlněné dopadajícími kapkami. Má to vůbec smysl?

Zavřela oči a jemně se zamračila. Další vzpomínka. Záblesky, hlasy, tupý náraz. To jí ale nedávalo smysl, bylo to jako útržky z filmu. Hodně špatného filmu. V poslední době se jí tohle stávalo často, neměla ponětí proč. Z čista jasna se musela zastavit, protože se jí před očima míhaly obrazy. Obrazy vzpomínek, jež si z nevysvětlitelného důvodu nepamatovala, a byly pro ni nové.

Zatřepala hlavou, aby je vytěsnila ze svého vidění, bohužel marně. Neměla ale času nazbyt, nemohla se zaobírat tady tímhle.

Na druhou stranu jí bylo jasné, že takhle nikam nedojde.

Ale vydala se vstříc svému cíli, aby tam byla dřív i za cenu toho, že neviděla své okolí.

Náraz.

„Huh, jsi v pohodě?" zaslechla tak známý a přesto tak cizí hlas. Protřela si oči a vzhlédla k dotyčnému, jenž nebyl ani o tolik vyšší než ona.

„Asi?" zatřásl se jí hlas. Ty oči, znala je. Znala je ze záblesků vzpomínek. Zahleděla se do nich a najednou další vidina. No, dejme tomu vidina.

„Odevzdej mobil," zahřměl statný bodyguard. Nebo spíš gorila Modestu, jež z vás vymlátí vzpurnost?

„Ale-"

„Žádné ale, okamžitě!" zakřičel ještě víc, když mě přerušil.

Bylo to opatření, abych od nich byla odtržena. Bylo mi řečeno, že kluci se musí soustředit, navíc jsem je prý i rozhádala. Proto mě uklidili daleko od nich. Měla jsem za úkol je od sebe odehnat natolik, aby mě samou zlostí odstrčili. Vsadila jsem na jediný terč. Louise.

Podařilo se, neměla jsem z toho radost. Naopak, nedokázala jsem uvažovat, nedokázala jsem nic jiného, než si neustále připomínat bolest. A všichni víme, co mozek provede se špatnými událostmi. Pomalu je vytěsní. A já měla štěstí, že se mu to podařilo úplně

Vzhlédla do oceánových očí. Jeho oči se rozšířily a vtáhnul dívku do objetí.

„To zvládneš," políbila jsem ho do koutku, když se pousmál. Objal mě a já mu zabořila hlavu do krku. Zase ta úžasná voňavka

„Hodně štěstí," zvedla jsem palec nahoru.

Malinko se usmál a mrkl na mě.

„Jsi to...jsi to ty?" zalapal po dechu.

„Doris! Neutíkej tak daleko, že tě chytnu?" Louis chytil Doris a vzal ji do náručí. Došli až ke mně ke stolu, kde jsem pomáhala jejímu dvojčeti malovat. Louis se ke mně sklonil a věnoval mi letmý polibek.

„Vezmeme je ven?" přitom jsem mrkla na Doris. Ta se zasmála a začala horlivě přikyvovat a poskakovat na místě, přičemž Ernest seskočil ze židle a začal tahat Louisovi za rukáv.

„Prosím, my dva a děti, v dohledné době ani náhodou!" zatvářil se přehnaně vážně.

„Ale pšt, co víš," jemně jsem ho bouchla do ramene.

„Máš pravdu," přimhouřil oči a usmál se.

„Ty...ty jsi asi Louis?"

„Neboj, pomůžu ti si vzpomenout," řekl chlapec a oba se poddali objetí.

----- ----- -----

"Je těžké skrýt lásku tam, kde je, a téměř nemožné ji najít tam, kde neexistuje."

Nikdy nezmizí, pořád tam je a čeká na svou příležitost.  Všechno je o maličkostech, pamatujete si, jak moc vás potěší pohlazení, nebo třeba jen úsměv nebo mrknutí od osoby, na které vám moc záleží? A nebo třeba jen povzbuzení? To všechno jsou maličkosti.

Na základě těchto věcí si umíme vybavit věci, zdánlivě již zapomenuté.

Vždycky se mi jedna osoba směje, že mám děsivou paměť, že si pamatuju každou blbost. Heh, kdyby to tak bylo i ve škole, že.  No, jde to, vybavovat si věci pomocí malých zbytečností. No, jak z jakého pohledu někdy to zbytečnosti nejsou.

Záleží na největších maličkostech, jaké si dokážete představit. Nikdy nevíte, kdy vám vzpomínka dokáže vykouzlit úsměv na tváři, a bude právě o maličkosti.

Úsměv od blízké osoby či to povzbuzení je nejlepší, nemám pravdu?