Little Things √ (FF One Direction, Louis Tomlinson Cz)

10/ I'm here...again

„Puf Hazzoušku," prosmýkla jsem se kolem něho do chodby. „Co tady děláš?" zeptal se mě poté, co se trochu vzpamatoval z šoku. „Chtěla jsem ti jenom dát vědět, že jsem tady," zářivě jsem se na něj usmála. Vtáhl mě do objetí. „Jo a chodím do školy, kousek odsud," uchechtla jsem se. „Trochu víc než kousek." „Hazz, kdo to byl?" zakřičel kdosi z vedlejšího pokoje. Když se nedočkal odpovědi, šel to zjistit sám. Teda alespoň podle vrznutí gauče a šouravých kroků. Zanedlouho jsem spatřila Liamovu hlavu ve futrech. „Jé," přihrnul se ke mně. „Jak to, že jsi tady tak brzo?" vykulil na mě své hnědé oči. Nechápavě jsem se na něj podívala. „Jak brzo?" „Nech to ležet," mávl nad tím rukou.

Pokroutila jsem hlavou a chtěla ještě něco dodat, ale uslyšela jsem hlasité dupání, jako když jde někdo po schodech. Žádné schody jsem při vstupu neviděla, proto mi nebylo jasné, odkud se to ozývá. Otočila jsem hlavu mírně doleva, a co tam nebylo? Louis, přidržující se zábradlí, aby nespadl, sbíhal schody. Někde v půlce uklouzl a sjel zbytek po zadku. Liam ho prošpikoval pohledem á la, já jsem ti to říkal. „Louisi, myslím, že jsem říkal, že ty schody jsou kluzké a abys po nich neběhal. Teď si nemůžeme dovolit být byť jen trochu nachlazení, natož něco horšího," skončil svůj proslov, doprovázený mácháním rukama a zdviháním obočí. Louis na chvilku zvedl hlavu, to však jen pro to, aby obrátil oči v sloup v Liamově zorném poli. Harry s Liamem odešli a já jsem s Louisem zůstala o samotě.

Dřepla jsem si k němu, jen tak jsem mu viděla pořádně do obličeje. To nebyl nejlepší nápad, protože po pár sekundách mi v noze začalo mravenčit. Zhoupla jsem se do sedu a Louiho hlavu si dala do klína. „Rád bych dělal tvrďáka a tvrdil, že mě nic nebolí, ale opak je pravdou," neotevřel oči, jen se lehce usmál. Dlouho jsem se v nitru sama se sebou hádala, jestli ho mám pohladit po vlasech, přece jenom jsem ho ani neznala. Odvážila jsem se mu položit ruku na temeno hlavy a sjet až na týl.

To ale okamžitě otevřel oči a mě přeběhl mráz po zádech. Vypadal celkem klidně, tak nějak to přetrpěl, když jsem to udělala po druhé. Opustila jsem jeho vlasy a oběma rukama se zapřela. „Když mě někdo hladí..." Dál jsem ho nevnímala. Dívala jsem se na ještě Vánoční výzdobu. „Ehm, cos říkal?" sklopila jsem oči k zemi. Najednou byly smítka na koberci důležitější, než fakt, že jsem ho nejspíš otravovala. Zakroutil hlavou na znamení, abych to nechala být.

„Kdo to tady je?" řekl šišlavým hlasem. Zvedla jsem obočí. To takhle mluví se mnou? Už jsem se ho chtěla ptát, ale on se těžce zvedl a šel někam ke schodům. Konečně mi to došlo. V prostoru pod schody byl maličký pelíšek a v něm kotě. Bylo asi čerstvě odebrané od matky, víc jak tři měsíce jsem mu netipovala. „Našli jsme ji asi před týdnem, šel jsem vynést odpadky a ona se tam potulovala u popelnic," zasněně se na kotě podíval. „Je to kocour nebo kočka?"

„Kočka."

Vydala se ke mně na vratkých nožkách. Opatrně očichala můj nabízený prst. „Je trochu plachá, neboj, za chvíli se rozkouká," usmál se na mě. Kočka už se mi otírala o nohu, narážela do ní hlavou tak silně, až jsem se divila, jakou má sílu. Vzala jsem ji do náruče. „Nepůjdeme za ostatníma?" navrhla jsem a sama se vydala do kuchyně.

„Koho nám to sem neseš?" pobaveně se zeptal Liam. Přepnul ze svého taťkovského módu zase na normální, zábavný. „Co jste dělali, než jsem přišla?"

„Nic zajímavého, dívali jsme se na nějaký film, strašná blbost," zasmál se Niall, který se ládoval nějakým jídlem. „Jak bylo ve škole?" zašklebil se škodolibě Harry. „Hele Harolde, moc se nesměj, protože já jsem z nás dvou ta chytřejší, vzhledem k tomu, že ještě studuju," zapíchla jsem mu prst do hrudi.

Ucítila jsem na nás pohledy ostatních. „Co je?"

„Nic, nic, jen, že nikdo nerozuměl, kromě vás dvou," objasnil Liam. „Řekni krk," otočila jsem se na něho. „To je nějaká nadávka, ne?"

„Není, je to část těla. Zkus to, prosíím," schválně jsem protáhla. Chvíli se ještě vzpíral, ale nakonec povolil. „Krek," pokoušel se to vyslovit. Poplácala jsem ho po rameni. „To nic, když to budeš zkoušet, třeba se ti to povede," podívala jsem se na něho, a přitom horko těžko potlačujíc smích. Pokoušel se to říct a strašně se u toho ksichtil.

Kočka v mém náručí se začala domáhat pozornosti. Začala trochu vystrkovat drápky, a snažila se mi vylepšit svetr, jež jsem měla na sobě. Přehodila jsem si ji na druhou stranu. Ale ani to nepomáhalo, tak jsem ji položila na zem. To už spokojeně odcupitala na své místo pod schody.

„Sam?" Zvedla jsem se z dřepu a střetla se s Louisovým pohledem. Přiblížil se ke mně tak blízko, že se moje rameno dotýkalo místa pod jeho ramenem*. „Já,...nechceš jít zítra na kafe? Však víš, zezačátku jsme se moc nepohodli-,"

„Jasně, půjdu ráda, ani já v tom nejsem nevinně," řekla jsem tichým hlasem. Zase mě nemuseli slyšet všichni. „Vyzvednu tě zítra po škole." S tímto ode mě odstoupil.

Několikrát jsem zamrkala, nemohla jsem se zbavit pocitu, že se mi to jenom zdálo. Dívala jsem se za vzdalujícími se zády. „Já kluci budu muset jít, ještě dodělat pár věcí," otočila jsem se čelem do chodby. „Měj se," objal mě Hazza. Natahovala jsem se, abych objala Zayna, ale ten mi uhnul. Přesunula jsem se k Niallovi a Liamovi. „Přijď brzo." A jako poslední Louis. V objetí jsem ho držela o něco déle, než bylo třeba. Jako jediný mi k tomu nic neřekl. Vykročila jsem do mrazivého odpoledne.

*Myslím místo pod ramenem, kde to není ještě hrudník

Ahojte :) Chtěla bych poděkovat @hananevecna9 , protože se jako jediná vyjádřila k tomuto příběhu. Moc Ti děkuju :)

Jsem ráda, že jsem díl konečně dopsala (to víte, ve ztížených podmínkách, jako je palba ponožek nebo krabice kapesníků :D), ale nic moc se v něm neděje.

Jak se bude jmenovat kočka? Nenapadlo mě žádné jméno, takže bych ocenila vaši aktivitu, můžete se takto zapojit do příběhu. Tomu, kdo napíše nejhezčí jméno, bych věnovala další díl ;)

Mějte se

xxMagicAnik