Little Things √ (FF One Direction, Louis Tomlinson Cz)

27/ Alone

„Konečně doma," zamumlala jsem si sama pro sebe, když jsem hodila batoh do koutu chodby. Vdechla jsem vůni, mně důvěrně známou, za těch několik týdnů, možná měsíců, přestala jsem to počítat už dávno.

To cvaknutí klíče v zámku, lehký vánek, jenž šel z pootevřeného okna na konci chodby, slabé mňoukání Belly, když se otírala o lýtka, to vše patřilo jen a pouze sem, nikam jinam. Mohlo to být podobné kdekoliv, ale tomuto se nic nevyrovnalo. Protože, tohle bylo místo, kde se neřešila spousta věcí, ale taky to fungovalo. Škoda jen, že nejde zmrazit čas.

///////////////////

Vyšla jsem do, vlastně svého, pokoje, s úžasným výhledem. Odjakživa, už jako malá jsem chtěla do velkého města, něco nového a dosud nepoznaného. Neznámo mě lákalo, doslova křičelo, abych se vydala vstříc neprozkoumaným vodám.

V menším městě nebo na vesnici o sobě každý ví všechno, znáte každou druhou tvář. Nikdy jsem tam neměla odvahu vyčuhovat z davu, staré sousedky by mě sjely tak nechápavým a opovržlivým pohledem, že by se veškeré mé odhodlání vytratilo předčasně.

Proto mě to táhlo do velkoměsta, někam, kde půjdu po ulici, a nikdo o mě nezavadí pohledem, každému budu jedno. A ten sen se splnil, dokonce nad má očekávání.

Z přemýšlení mě vyrušilo hlasité prásknutí dveřmi, dusot jako stádo a následně křik. Pro někoho, kdo by na to nebyl zvyklý, by to působilo divně, skoro jako omyl, jako by se ocitl v zoo nebo cirkuse, protože řev a hluk tomu dost nasvědčovaly.

Opřela jsem se o futra a pobaveně sledovala dění přede mnou. Jeden přes druhého se snažili pověsit si bundy a kabáty a najednou skopnout boty do jednoho místa, ale všichni.

„Co se směješ," cvrnkl mě do nosu Harry, podařilo se mu odložit si nejdříve ze všech.

„Nic, radši nic," odsekla jsem hravě. Tohle špičkování jsem milovala a nejen s Harrym, ale se všemi, jejich smysl pro humor dokonale ladil s mými trapnými vtipy.

Mé blbosti a trapasy vždy dovedli k dokonalosti, přestože to na začátku zcela postrádalo alespoň špetku smyslu.

„Máš na dnešek nějaké plány?" obrátil se na mě Harry již se skleničkou v ruce.

Protáhla jsem se a lehce zívla, dneska toho bylo hodně, učitelé se nás rozhodli nešetřit.

„Nemám žádný program, proč-," zarazila jsem se. „Vlastně mám, celé odpoledne a večer se budu učit, vůbec nestíhám," protřela jsem si oči a opakovaně otevřela pusu v zívnutí.

„Ehm, aha, dobře. Takže nebude vadit, když tady budeš sama? Musíme na nějaký rozhovor, potom do studia...vrátíme se až v noci, spíš nad ránem," nervózně si skousl ret, vyčkávajíc na mou reakci.

„No tak, v klidu, já to tu zvládnu," drcla jsem do něj. Ostatní se mezitím dostali přes překážkovou dráhu v podobě jejich krámů, které si nestihli uklidit.

„Dobře, vařit umíš, aby sis udělala večeři, hlavně se nás v noci nelekni, je možné, že budeme dělat hluk," řekl stručně a při tom pomáhal Liamovi položit na stůl šest talířů s čímsi, co hodně vzdáleně připomínalo něco poživatelného. Dokonce nemusel vařit ani Louis, aby vznikla hrouda něčeho, čím by se daly trávit i krysy. Nenápadně jsem svůj talíř odsunula, zatímco kluci to do sebe ládovali, skoro jako by to bylo jedlé.

„No, tak asi dobrou chuť," trochu jsem potlačila smích.

„Opravdu je to dobré, vypadá to sice nechutně, ale přece jen je to lepší než drátem do oka," přesvědčoval mě Liam, tvůrce toho výtvoru.

Posunula jsem talíř ještě více do středu stolu na znamení, aby si to někdo vzal se slovy, že už jsem jedla, než přišli.

„Takže," začal Niall, „kdy máme vyrazit?"

Pohledy stanuly na Liamovi, sedíc v čele stolu jako vůdce. Ale co si budeme povídat, bez něj by kluci nikdy nic nestihli na čas.

„Připravte se tak za dvacet minut, je to opravdu narychlo,"řekl, když dožvýkal. „Nebude teda vadit, že tě tady necháme?" optal se mě pro změnu Liam místo Harryho.

„Opravdu ne, jak jsem řekla, mám o zábavu postaráno," trochu jsem se pousmála.

////////////////////////

Liamovi se podařilo všechny dostat z domu v rekordním čase, všechny už nacpal do auta za pomoci Paula a konečně se jim podařilo odjet.

Zavřela jsem za nimi dveře a šla si sednout do křesla, tichou společnost mi dělala pouze Bella, jež si lehla na mé nohy.

Natáhla jsem se za gauč, kam jsem přemístila batoh z chodby a vrhla se na učení, za občasného vyrušení škrábáním kočičích drápků o škrabátko nebo troubení klaksonů doléhajícího sem z centra města.

Konečně jsem chytila wifi, takže kapitola je tady:D Děkuju všem, kteří zůstali a měli celý ten měsíc trpělivost. Jo a málem bych zapomněla, moc děkuju za překročení 500 votes!!!:)

Love you all

xxMagicAnik