Little Things √ (FF One Direction, Louis Tomlinson Cz)

28/ Exposure

-O týden později-

Z vrchního patra se ozýval nelidský dusot. Opravdu teď, když se potřebuju učit?! Byla jsem nervózní, nedařilo se mi vypočítat blbou rovnici a na zítra to musím pochopit, jinak to nedopadne úplně dobře, a přednášku od Harryho, rodičů nebo dokonce kluků opravdu nepotřebuju.

Seshora jsem uslyšela prásknutí dveřmi od skříně. To byla poslední kapka. Rychlostí blesku jsem vyběhla schody, brala jsem je po dvou, abych byla co nejdřív u zdroje hluku. Bylo mi jasné hned od začátku, kdo bude můj hromosvod neopodstatněného vzteku.

Škubla jsem naštvaně dveřmi a ztuhla. Louis seděl uprostřed postele, okolo něj šílený nepořádek a on se usmíval na mobil.

„Co se děje, že tady děláš takový hluk?! Někdo se tady učí, kdyby tě to náhodou zajímalo," vyprskla jsem ta slova.

Zvedl hlavu od mobilu a podíval se na mě zamlženým pohledem. Brečel? Ne, to ne, to by se neusmíval. Ale...

„Louisi, co se děje?" Má zlost se snížila na nepatrné rozčílení.

„Nic," usmál se na mě. Nebyla jsem si jistá, jestli falešně nebo upřímně, u něj to bylo jen těžko rozpoznatelné.

Lehce jsem přimhouřila oči. Nic mu není, zbytečně vyvádím, měla bych se zklidnit. On se trochu napnul, přemýšlel opravdu hodně, maličko se u toho mračil.

„Eleanor navrhla, abychom si někam zašli!" vyhrkl znenadání. Ta slova se do mě zabodla, hluboko, jako by pomalu, opravdu pomaloučku pronikala skrz kůži a maso a dostávala se mi až do morku kostí.

Nahodila jsem úsměv, snad dostatečně rychle, abych nebylo nic poznat. „To je skvělé Loui, určitě si to užijete," věnovala jsem mu malý úsměv a vycouvala z pokoje. Tiše jsem sešla schody, vzala si sešit a sedla si pod ně, byl tam malinký výklenek, kam jsem se sotva vešla, ale krásně se tam přemýšlelo.

Neřekl to svým nadšeným hlasem, byl říznutý nějakou jinou emocí, jež převažovala, ale jíž jsem nedokázala popsat. Možná smutek?

Po tom, jak to řekl, se mu i v očích objevila pro mě zatím u něj neviděná emoce. Nebylo to zklamání? Ale z čeho?

Nad mou hlavou začal někdo dupat, ten dupot, když se překotně sbíhá ze schodů. Přestože jsem viděla jen kousek zad, jak se vzdaluje ke dveřím, ihned jsem poznala, o koho jde. Louis.

Obul si pár svých bot, pohozených u dveří a rychle vyběhl ven. Na schodišti byla ještě cítit jeho voňavka, pomalu se vytrácela, přesný opak jeho.

Z venku se ozval hrom, jež se v malém prostůrku pod schody zesiloval, jak se odrážel od stěn blízko sebe.

Přesunula jsem se k sobě do pokoje, přece jenom je tam lepší výhled než na dřevěné obložení. Vyhoupla jsem se na parapet u menšího okna, jež bylo ve výklenku.

Sledovala jsem kapky, jak se spojují a jedna druhou táhnou dolů. Když má jedna skončit, stáhne co nejvíc dalších.

Déšť, bubnující do skla, zesílil natolik, že z nebe padaly spíše provazy než kapky. Ze svitu lamp se v té průtrži stávaly žluté šmouhy, voda vše zahalila do těžce průhledného oblaku.

;-;-;-;-;-;-;-;-;-;-;-;-;-;-;-;-;-;-;

Mohlo být okolo osmé večer, když se v ustávajícím, ale ani náhodou lehkém, dešti mihla osoba. Běh mi byl povědomý, a můj tip se potvrdil, když dole bouchly dveře. Seběhla jsem k nim právě včas, Louis se opřen zády o zeď vedle dveří svezl na zem.

„Louisi!" vykřikla jsem a rozeběhla jsem se k němu. Měl sklopenou hlavu k zemi, ale když jsem si sedla vedle něj, vzhlédnul ke mně, ve tváři měl zničený výraz. „Co se stalo?" přeskočil mi vystrašením hlas. Ničilo mě ho takhle vidět.

„Sam," zašeptal směrem ke mně. Protřel si oči, jež se mu hned zaplnily slzami.

„Louisi, prosím, co se stalo?" sedla jsem si naproti němu, abych mu viděla aspoň trochu do tváře.

„Víš, jak jsem," tady se mu hlas zlomil. Nedokázala jsem se rozhodnout, ale nakonec jsem to udělala. Přisunula jsem se zpět k němu a položila si svou hlavu na jeho hruď, ruku dala na jeho záda a spojila ji s druhou, jež se táhla z druhé strany.

Ucítila jsem jeho bradu na mé hlavě a ruce ovinující se okolo mě. Zavrtala jsem se více do deštěm promočeného, avšak stále Louim vonícího trička.

Po chvíli jsem se chtěla odtáhnout, ale Louis mě držel pevně, nedokázala jsem to. Místo snažení se o odtáhnutí jsem ho hladila po zádech a snažila jsem se ho tímto uklidnit, protože se lehce třásl od zadržování vzlyků.

„Lou, řekneš mi, co se stalo?" přesunula jsem svou hlavu jemu na rameno, blíž k uchu.

„Jak jsem ti řekl, že jdu s Eleanor...to nebyla pravda, ta se se mnou rozešla přes esemesku, to samé jsem chtěl udělat taky. Mrzí mě, že jsem ti lhal, celou dobu jsem nad tím musel přemýšlet, ublížil jsem ti tím. Omlouvám se a slibuju, že tohle už neudělám, byl to hloupý experiment, ale když jsem spatřil bolest v tvých očích." Asi se mi to nepodařilo schovat tak rychle, jak jsem si myslela. „Tak jsem nedokázal vydržet sám se sebou. Snažil jsem se nějak vybít, nešlo to."

Potáhl mé tělo o trochu výš a víc na sebe, abych neležela na studených dlaždičkách.

„Nic si z toho nedělej, prostě se to stalo a-," zarazil mě.

„Ne, nechápeš to. Prostě jsem ti ublížil, nejde to omluvit, chápeš?!" lehce zvýšil hlas.

„Už je to pryč," pomalu jsem mu přejela nehty přes vlhké tričko po zádech. Snažila jsem se ho uklidnit, protože třas nepřestával.

Na nos mi spadla seshora osamělá slza. To byla poslední kapka. Odtáhla jsem se od něj a naklonila do polibku. Okamžitě začal spolupracovat a slzy mu najednou přestaly téct.

Tak jo, zase po delší době nový díl :D nebudu to okecávat, jak jste spokojení s vývojem situace?:)

Do konce zbývá asi dvanáct kapitol i s epilogem, takže tak:)

xxMagicAnik