Little Things √ (FF One Direction, Louis Tomlinson Cz)

20/ Flight

Víte co? Uděláme si upřímnou chvilku. U minulého dílu je opravdu mizerná aktivita, takže se ptám, co se stalo? Co dělám špatně? Byla moc ráda, kdyby mi každý napsal názor, a když říkám každý, opravdu myslím každý. Kritiku přijímám v pohodě, nikomu nenadávám ani nic podobného, takže bych opravdu byla ráda za jakýkoliv komentář s názorem. No, jak vás tak znám, stejně to většina z vás přeskočí.

Teď už vás nebudu zdržovat :)

xxMagicAnik

...*květen*...

„Volalas aspoň domů?" zeptá se mě Harry procházejíc kolem mě s našimi kufry. „Ehm,..."

„Takže ne," domyslel si sám. Nastupovali jsme do soukromého letadla, jímž jsem letěla poprvé. Bylo to úplně o něčem jiném, protože jsme nemuseli čekat nijak moc dlouho, všechno bylo jako zrychlené.

„No běž," pobídnul mě Liam, když jsem se na něj zmateně otočila. Stála jsem ve vchodu té železné příšery a zmateně se rozhlížela kolem sebe. Překročila jsem práh a ocitla se uvnitř menšího prostoru. „Kde budeš chtít sedět?" zeptal se mě Liam stojící v těsném sledu za mnou.

„To je úplně jedno, třeba tady?" ukázala jsem na místo u okna. Posadila jsem se; mezitím, než se sem dostali ostatní, jsem si stihla rozplést sluchátka, a to zrovna netrvalo malou chvíli.

Ve dveřích se objevila hlava Louise, jež si sedl naproti mně. „Zajímalo by mě, kdo jim řekl, že budem tady. Ještě pořád z těch blesků nevidím," stěžoval si na otravné novináře. „Věděla bych, kdo jim to vyzvonil," řekla jsem si polohlasem jen tak pro sebe. „Hm?" naklonil se blíž ke mně.

Zakroutila jsem hlavou, a jako vysvobození mi připadal Harry, který si těžce sedl nasedadlo vedle mě.

„To je hrozný," začal Harry, Louis se k němu přidal.

Bavili se o tom, že mají vypálené oči od blesků, kdo jim o tom řekl, nebo o dalších věcích týkajících se tady tohoto.

Místo toho, abych se jim do toho pletla, jsem sledovala mraky z výšky.

/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/

„Ať ji nevzbudíš," uslyšela jsem kousek ode mě. Pomalu jsem rozlepila víčka a vyděsila se při pohledu pode mě. Byla jsem ve vzduchu, takže mě někdo nesl. Po pravdě jsem se divila, že už se mnou někde nešvihl, protože pár kilo jsem rozhodně nevážila.

Odlepila jsem oči od země, i když, ani to nebylo to nejlepší. Pohlédla jsem do Louisových očí, což zapříčinilo to, že jsem sebou začala cukat, aby mě pustil

„Nemel sebou, nebo skončíš na zemi," hrozil, přičemž jsem opravdu poslechla a přestala se moc hýbat.

„Lou, já jsem těžká, okamžitě mě pust," sykla jsem směrem k němu.

„Nekecej, je to v pohodě," odrazoval mě, ale bylo vidět, že s nesením mě má značné problémy.

„To vidím," nafoukla jsem tváře. Nevím, jak se mu to podařilo, ale rukou, jíž měl okolo mého krku, mě pohladil po jednom líčku a odhrnul jeden neposedný pramen vlasů spadající mi do očí.

Ztuhla jsem, protože to mě při nejmenším překvapilo. Louis dál sledoval dění před ním, na mě se už více nepodíval.

Párkrát jsem úžasem otevřela pusu na prázdno; musela jsem u toho vypadat jak z pomocné školy. Kdo by to na mém místě čekal? Ehm, všichni.

Konečně jsme prošli halou k autu, ten, kdo to plánoval, to vymyslel naprosto bez chyby. Teda, až na ten nával novinářů v Londýně.

Přestože jsem Louise prosila celou cestu, tak mě nakonec pustil, až když jsme nastupovali do auta. Harry nadiktoval adresu; překvapilo mě, že si to pamatuje. I když, to asi nezapomíná.

„Ni? Myslím, že bych tě měla připravit. Nelekej se, jestli bude Magda trochu hodně pištět, nebo dělat divné věci, jsi její oblíbenec," mrkla jsem na něho. On se rozesmál tím svým smíchem, a řekl něco, čemuž jsem přes ten přízvuk skoro nerozuměla. Znělo to něco jako to je okay, ale nebyla jsem si s tím tak jistá.

Vystoupili jsme před domem; stále stejný, pořád ta divná oranžovo - hnědá omítka.

Přešli jsme ke dveřím, na něž jsme zazvonili, a nezbylo nám nic jiného, než vyčkávat. V kapse jsem mimoděk nahmatala klíče, na něž jsem úplně zapomněla. Opatrně jsem je vsunula do zámku a všichni jsme vešli dovnitř.

Nikdo nebyl doma, ale co se dalo čekat v poledne.

Seděli jsme na gauči, když jsme uslyšeli vrznout dveře. Moc dobře jsem poznala zvuk bundy dopadající na lino v předsíni. Pohození batohu do rohu, namísto do pokoje.

„Čau," pohodila hlavou, a už se chystala, že vyjde schody, ale pozpátku se vrátila s vykulenýma očima. „Co, proč, jak to, že jste tady?" sjela podél stěny na zem s pohledem upřeným na Nialla.

„Překvapení?" zasmál se Niall a vydal se k Majdě. Hleděla na něho zdola jako na přízrak a když se k ní přiblížil, vstala a on ji objal. Vykulila oči ještě víc, pokud to teda ještě šlo.

„Nevíš, kdy přijdou rodiče?" snažila jsem se z ní dostat, ale byla příliš zaujatá Niallem, že mě odpověděla až po hodné chvíli.

„Večer, okolo páté."

„Tak to my se jdem ještě projít, půjdeš taky?"

Děkuju za 2k přečtení :) Když jsem tady začínala, ani ve snu by mě nenapadlo tak vysoké číslo <3 Moc vám děkuju <3 Jinak krásné Velikonoce :) :)