Little Things √ (FF One Direction, Louis Tomlinson Cz)

23/ Tents

Probudil mě zvuk, jak tělo tlumeně dopadá na zem. Zvedla jsem se do sedu a naskytl se mi pohled na Liama, jenž se škrábe zpátky na postel. „Ehm, nechtěl jsem se dotýkat hradby, tak jsem se odsouval, až na to jaksi nestačila postel," nesměle se usmál. Sotva jsem mu rozuměla, po ránu měl strašně chraplavý hlas hodně podobný Harrymu.

„Jo, to nevadí. Kolik je?" natáhla jsem se ještě víc přes polštáře, abych mu viděla do tváře.

„Neboj, něco okolo osmé. Jo a Harry už si to tady zkontroloval, ani nevíš, jak by potěšený, když viděl tady tu zeď," poukázal před něj.

„Aha," zasmála jsem se. „Nevím, jak ty, ale já mám hlad, jde se po vzoru Nialla vyplenit ledničku," odhodila jsem ze sebe peřinu a vklouzla do teplých papučí ležících pod druhým koncem postele.

Liam mě mlčky následoval, procházejíc kolem spící princezny Nialla jsme v tichosti přešli do kuchyně, kde už seděl Louis s Harrym.

Nachystala jsem si snídani a posadila se k nim. „Kdo vzbudí Šípkovou Růženku?" pohodila jsem hlavou ke gauči, na němž poklidně oddechoval Niall. „Nikdo, jídlo to udělá za nás," zasmál se Harry a trochu zacinkal lžičkou o stěny hrnku s čajem. Liam se od něj držel v uctivé vzdálenosti, nechybělo moc, a seděl by na druhém konci stolu.

„Jídlo?!" Ve dveřích se objevila Niallova hlava, rozcuchané vlasy trčící do všech světových stran.

Harry posunul talíř blíže k němu a pokývl mu, že slyšel dobře. Niall se vrhl na jídlo, jako by nejedl přinejmenším šest dní, ne devět hodin.

Dokonce ani po snídani zůstával Harry tajemný ohledně místa. Rozdal jen stručné pokyny vzít si oblečení a karimatku, nic víc, nic míň.

Sám potom netrpělivě přešlapoval přede dveřmi, čekajíc na nás. Co chvíli nás popoháněl, že nemáme čas, přestože bylo skoro pro všechny ještě brzo ráno.

Mlčky nás pohledem vyprovázel ze dveří, aby za námi mohl zamknout, neskrýval přitom nadšení mísící se s trochou otrávenosti kvůli dlouhému čekání. „No tak, Harry," počkala jsem na něj a při chůzi se o něj opřela, na rameno jsem opravdu nedosáhla. „Můžeš mi to pošeptat, jestli to chceš pro ostatní jako překvapení," mrkla jsem na něho ve snaze z něho vymámit ono tajemné místo.

„To bys tak ráda, co?" vyplázl na mě jazyk a přidal do kroku, aby dohnal zbytek. Vypustila jsem přebytečný vzduch, jenž se mi, očekáváním nahromadil v plicích.

Okolí jsem začínala pomalu poznávat, jednalo se o les, kde jsme si jako malí hrávali. Rozzářily se mi oči při pohledu na nezměněnou mýtinu, jež nám pokaždé sloužila jako útočiště. Shodila jsem ze sebe batoh a lehla jsem si do trávy. Mezi prsty jsem cítila jednotlivá stébla trávy, dokonce jsem neměla strach z brouků a podobné havěti, že by po mně lezli.

„Myslela jsem si to," zaklonila jsem hlavu tak, abych viděla na Harryho. „No jasně, to ti tak věřím," zasmál se a posadil se ke mně.

„Pojďte, postavíme to," vyzval Harry všechny nenápadně k práci.

Odebrala jsem se hlouběji do lesa, jednak proto, abych unikla stavění stanů, což jsem bytostně nesnášela, tak kvůli tomu, abychom měli dřevo. Kvůli tomu hlavně. Ne, to ne. Vůbec ne.

Za mnou se ozvalo zapraskání. Prudce jsem se otočila, ale nespatřila jsem žádného úchyla, i když, o tom by se dalo polemizovat, byl to jenom Louis. „Nemáš náhodou stavět stany?" zasmála jsem se.

Střelil pohledem ke svým teplákům a šibalsky se na mě usmál. Protočila jsem očima a naoko se bouchla hlavou o nejbližší kmen. „Louisi, jsi někdy jiný, než naštvaný nebo úchylný?" povzdechla jsem si.

„No, včera jsem byl vtipný," zazubil se na mě. Zády opírajíc se o kmen, do nějž jsem ještě před chvílí hraně mlátila hlavou, jsem po něm sjela na zem. Louis mě následoval, takže jsme tam tak mlčky seděli, opírali se zády o strom.

„Jak dlouho myslíš, že jim to bude trvat?" obrátila jsem se na něj.

„Nevím, ale tady je to lepší ne?" pokrčil rameny. Přikývla jsem. „Máš pravdu, daleko od stanů," zasmála jsem se. „Zdrž se všech tvých poznámek, které produkuje tvůj mozek, který se zasekl před pár lety, takže se u tebe dá mluvit o zaražené pubertě." Dusil v sobě smích.

„Mám teď začít brečet?"

„Když se ti chce," lhostejně jsem pokrčila rameny, snažíc si udržet vážnou tvář. Nechtěla jsem mu dopřát pocit výhry, dnes ne.

„Ááách," zasténal.

„Co to sakra děláš?" švihla jsem po něm pohledem. „Tohle je pláč? Okamžitě toho nechej, protože si ještě budou myslet bůhví co," klepla jsem ho jemně po hlavě.

„Nerozčiluj se," vybuchl smíchy, snad jako ještě nikdy. „Já? Nikdy," položila jsem si hlavu jemu do klína. „Jestli budu mít klíště, můžeš za to ty," píchla jsem ho jemně do hrudi.

„Rozkaz princezno," oddělal moji ruku, již jsem mu stále, jistě bolestivě zapichovala do hrudníku.

„Promiň," trochu jsem se začervenala, ani jsem si tu ruku neuvědomila.

„To je v pohodě," usmál se na mě. „Počkat, jak jsi mi řekl?!" prudce jsem se posadila.

„Co?" střelil po mě zmateně pohledem. „Já ti neřekl nijak."

„Řekl jsi mi princezno, to si nepamatuješ?" Teď se začervenal on. „T-to mi trochu vyklouzlo, promiň," sklopil zrak ke svým teniskám.

„Lou, to je v pořádku, nemusíš se za to stydět," lehla jsem si zase mu do klína, abych mu viděla do očí. „Říkáš takhle El často?" zeptala jsem se s nepatrným zklamáním v hlase.

„Nikdy jsem jí tak neřekl," zavřel oči. „Je to divné, prostě jsem ti tak řekl, nechej to být," upřeně zíral do mých očí.

Mlčky jsem přikývla, nestála jsem o žádnou hádku. „Vidíš? Zase jsi naštvaný. Tak se na mě aspoň usmívej, když už nic jiného," zalomila jsem hlavu ještě víc, než předtím, protože se ode mě odvracel. „Lou, no tak," polechtala jsem ho pod bradou.

„Nejsem lechtivý," zasmál se mé marné snaze ho polechtat. Nafoukla jsem tváře jako malé dítě. „Musíme nasbírat to dřevo," vzpomněla jsem si. Pomalu jsem se zvedla, ale při menším záchvatu smíchu se mi podlomily nohy jako nějakému opilci. Kolem mě se ovinuly Louisovy paže. Vzhlédla jsem mu do očí, jež neměl obyčejně modré, měl v nich skvrnky zelené, které vypadaly jako kontinenty.

Nedokázala jsem se od něj odrhnout, prostě to nešlo.

Omlouvám se, že tak dlouho nebyl díl. Moc děkuju všech trpělivým čtenářům, bez vás by to prostě nešlo ❤
Moc si vážím každého komentáře i hvězdičky, nepřestávejte prosím, protože si toho nesmírně vážím❤

Love you all❤

xxMagicAnik