Plameny pohlcovaly velkou budovu zvláštní školy. Nikdo netušil, že uvnitř bojuje slepá dívka o život. Z očí jí tekly slzy a z hrdla se jí ozýval sípavý zvuk. Byla otřesena událostmi, které se právě staly a vůbec si neuvědomovala, že jí hrozí obrovsk...
„Tady jsou schody, já tě vezmu." Řekl mi. Chytl mě za nohy, nazdvihl je. Takže mě držel v náruči. Uslyšela jsem šumění, tenhle zvuk jsem nemohla nikam zařadit, byl mi neznámý. Moje nohy se zase dotkly země pode mnou, stoupla jsem si, Brad mě chytl a táhl mě neznámo kam.
„Vyzuj se." Poručil mi. Vyzula jsem si boty a čekala, co se bude dít.
„Pojď dopředu." Rozkázal mi. Udělala jsem asi pět kroků.
„Ještě kousek." Řekl a já jsem udělala dalších pět kroků.
„Skvěle a tak chvilku počkej." Řekl mi a ta chvilka mi připadala jako hodina, když jsem ucítila něco chladného na nohách, nechápala jsem, co to je a pak to zmizelo.
„Co to bylo? Hrozně to studí." Vykřikla jsem nadšením.
„To je moře." Řekl Brad.
„Co je to?" zeptala jsem se.
„Slaná voda." Odpověděl mi, ale to mi nestačilo.
„Popiš mi ho, jak ho vidíš." Vyzvala jsem ho.
„Vypadá, že je nekonečné, ale někde končí, je to jako láska, vypadá, že je nekonečná, ale někdy skončí spíš, než si to uvědomíme. Voda je tu slaná jako největší zklamání. Ještě něco chceš vědět?" zeptal se mě.
******
„A jakou má barvu?" zeptala se a já jsem si neodpustil úsměv.
„Modrou." Odpověděl jsem.
„Popiš mi ji." Vyzvala mě.
„Je chladná..." řekl jsem a chtěl pokračovat.
„Co je chladná?" zeptala se.
„Kdybys mi neskočila do řeči, tak bych ti to řekl." Řekl jsem podrážděně.
„Promiň, už se to nebude opakovat, ale já jsem hrozně zvědavá, protože to nevidím." Omlouvala se.
„Chladná nebo studená jsou odstíny barev, které tak zvaně studí pohledem na ně, opak jsou barvy teplé například červená." Recitoval jsem učitele výtvarky.
„Mně tyhle věci moc neříkají." Posadila se do písku.
„To nevadí. Ty to nepotřebuješ." Řekl jsem.
Sedl jsem si naproti ní a pomalu ji sundal černé brýle, za nimi byly oči, které se dívaly jen jedním směrem, někam daleko, daleko od reality.
„Co to děláš?" zeptala se přiškrcením hlasem.
„Nic." Odpověděl jsem.
„Vrať mi, prosím brýle, já nemám ráda, když se na mě někdo dívá, když nemám brýle." Zaškemrala. Nasadil jsem jí brýle zpátky.
„Děkuji." Řekla a trošku se usmála.
„Je škoda, že neuvidíš teď co já." Řekl jsem, podíval se na žluto oranžovo růžovou oblohu.
„A co vidíš?" zeptala se.
„Západ slunce." Odpověděl jsem.
„A?" zasmála se.
„Obloha je zbarvená do nádherných barev, je to okouzlující."
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
