Kamarádova Sestra

Část 34

Přešlapovala jsem před budovou naší školy. Kde ta Ema může být? Říkala, že se mnou potřebuje něco nutně vyřešit. Bylo mi zima v bundě, hlavě mi probíhaly tisíce nápadů, proč tady jsem.

„Dorazila si." Řekla překvapeně.

„Jasně, že jsem dorazila." Odpověděla jsem jí podrážděně.

„Tak pojď se mnou do školy." Rozkázala mi a já jsem vykročila za ní. Vstoupila jsem do školní budovy a ona za mnou zamkla.

„Proč zamykáš?" zeptala jsem se jí nechápavě.

„Abys mi nezdrhla." Tak tohle začíná být zajímavé.

„Proč jsem tady?" zeptala jsem se.

„Ty se ještě ptáš?" v jejím hlase jsem slyšela zlost.

„Co jsem ti provedla?" zeptala jsem se nešťastně.

„Nepochlubil se." Zamumlala si pro sebe.

„Kdo by se měl čím pochlubit?" zeptala jsem se zmateně.

„Ty jsi tak naivní, pamatuješ si, jak jsem ti vyprávěla o tom klukovi?" zeptala se a já jsem trošku uklidnila.

„Jasně, že jo." Odpověděla jsem.

„Jmenoval se Brad." Řekla mi.

„Co tím myslíš?" zeptala jsem se.

„Ach Tay, jsi tak milá a nevinná, že ničemu nechceš uvěřit. Myslíš si, že by byla velká náhoda, kdyby tvůj Bradík se jmenoval stejně jako ten můj? Jasně, že je to on a já chci pomstu." Zlověstně se zasmála a já jsem padla na kolena.

„Ne, to by neudělal." Zašeptala jsem.

„Proč ne? On není svatý a ta jeho holčička, od začátku jsi byla jen pro politování." zeptala se a vzala můj obličej.

„Proč mi ubližuješ?" zeptala jsem se.

„Protože jsi lehký cíl, který mají všichni rádi." Řekla mi.

„Sbohem Tay." Nezmohla jsem se na nic. Jen jsem tam seděla a nevnímala nic, ani ten kouř, který mi vstoupil do hlavy, ani to že je tu teplo.