Kamarádova Sestra

Část 41

„Mami, co je ti?" vykřikl jsem, když jsem vstoupil do kuchyně v domě svých rodičů. Máma se krčila v rohu.

„Pojď ke mně." Zašeptala.

„Mami, co se děje?" zeptala jsem se jí, když jsem si sedl vedle ní.

„Nemluv, ty můj malý kluku." Šeptla a začala plakat.

„Mami, prosím, řekni, co je s tebou?" zeptal jsem se vystrašeně.

„Byla jsem u doktora." Řekla a podívala se na mě přes slzy.

„A?" zeptal jsem se netrpělivě.

„Mám nádor." Vyslovila a mně se svět zastavil.

„A ví to táta?" zeptal jsem se a objal ji.

„Neví." Zašeptala a zakroutila hlavou.

„Bude to v pořádku?" zeptal jsem se nejistě.

„Ne, nebude." Řekla a začala nanovo plakat.

„Co tím myslíš?" zeptal jsem se, bál jsem se o ní, moc jsem se bál.

„Půjdu na chemoterapie." Zachraptěla a podívala se mě.

„Mami, to bude v pořádku." Hladil jsem jí po vlasech a ona nesouhlasně zavrtěla hlavou.

„Co když zemřu?" zeptala se.

„Neumřeš, budeme tady vždycky my s tátou." Uklidňoval jsem ji, ale věděl jsem, že to možná není pravda.

„Co se děje?" zeptal se táta ode dveří, s mámou jsme zvedli pohled k němu.

„Řeknete mi, proč sedíte na zemi?" zeptal se a usmál se, ale při pohledu na mámu se zarazil.

„Co se ti stalo?" zeptal se a starostlivě si ji prohlížel.

„Byla jsem u doktora." Vykoktala máma mezi vzlyky a na tátově čelu se objevila vráska.

„Našli mi nádor." Pokračovala.

„Půjdeš jen na operaci?" zeptal se.

„Ne." Odpověděla.

„Tak to není tak akutní." Řekl si spíš pro sebe.

„Ne, půjdu na chemoterapii." Řekla máma a zvedla se ze země, táta ji objal.

„To zvládneme." Slyšel jsem, jak jí šeptá do ucha.

„Tak já už asi půjdu." Řekl jsem, ale táta mě popadl za ruku a vtáhl mě do jejich objetí.

„Postaráme se o tebe."