,,Calume?! Calume, kde ksakru jsi, když tě potřebuju?!" slyšel jsem volání a pak viděl Crystal, jak frustrovaně přešlapuje z jedné nohy na druhou.
,,Ano?" řekl jsem potichu.
,,Ksakru víš, jak jsem se lekla?!" vyjekla a otočila se. S rukou na srdci. Slyšel jsem tlukot jejího srdce, bilo jako o závod. Co si budeme nalhávat, jsem přece duch. Vím to co ona ne. Dostanu se do temných částí její mysli a čtu si ji jako knihu. Nemá ani tušení.
,,Co si mi chtěla?" zeptal jsem se.
,,Budeme se stěhovat." řekla zdrceně. A zajela si rukou do jejích blonďatých dlouhých vlasů.
,,Cože!?" zařval jsem a okna v jejím pokoji se rozletěly. Děje se to vždycky, když jsem naštvaný, nedělám to úmyslně, ale stane se.
,,Já tě nechci opustit." vzlykla a objala mě. Ano, mohla mě obejmout, nevím sice jak moje doteky cítila ona, ale já ty její cítil, jako bych byl naživu.
,,Jestli chceš se mnou zůstat musíš přinést nejvyšší oběť." řekl jsem jí vážně a díval se do těch dokonalých modrých očí. Přikývla. Zhluboka jsem se nadechl a pak začal mluvit. Možná ji vyděsím, ale musí to být.
,,Musíš se zabít, aby si mohla zůstat se mnou navždy." dodal jsem. Prvně nechtěla věřit tomu, co jsem řekl, ale pak přikývla. Z prvního šuplíku vytáhla žiletku, kterou často používala začala si přijíždět po zápěstí. Cítil jsem její bolest.
V tu chvíli vtrhli do pokoje její rodiče. Vzali ji pryč, do nemocnice, kam já nemůžu. Nemůžu se dostat z tohohle zasraného pozemku a to mě ničí.
Crystal umřela a já se užíral tím, že je to moje chyba. Až teď mi vlastně došlo, že to nebyla jen hra, že já ji skutečně miloval i když jsem si to nepřiznal.
Umřel jsem zde. V tomhle pokoji, u tohohle okna. Před více než šedesáti lety. Postřelili mě. A ne jednou.
Teď musím jen čekat. Čekat na nějakého dalšího snoba, co si koupí tuhle barabiznu. Potřebuju si s někým pohrát, někoho děsit, někoho zabít. Užít si posmrtný život. Zapomenout na Crystal.
