Uběhl už týden od toho dne, co jsme se nastěhovali, týden od toho co jsem naposled spatřila Caluma.
Nemohla jsem na něj přestat myslet, na to jak dokonale vypadal. Často jsem kreslila jeho skici, načrtávala jsem jeho rysy.
Zrovna jsem seděla s hrnkem kávy na okně a kreslila si ho do deníku. Na mém těle bylo jen obrovské tričko kapely The Used a krajkové černé kalhotky.
Hrála mi hudba z gramofonu. Neměla jsem cédéčka, jako většina lidí, byla jsem totiž zcela originální v přehrávání hudby, nepotřebovala jsem telefon, tablet nebo mp3, ke štěstí mi stačil gramofon a několik desek.
,,Vážně mám takový nos?" uslyšela jsem vedle sebe hlas, což mě donutilo vyjeknout a přitlačit si deník k hrudníku, srdce mi bilo jako o závod.
,,Vyděsil si mě!" vyjekla jsem. Ještě, že nikdo nebyl doma, táta byl celý den v práci a já tvrdla u okna.
,,Jsem duch, podle veškerých filmech o duchách, děsí lidi, takže asi tak." pokrčil rameny.
,,Většina filmů o duchách jsou sračky." naznala jsem a vrátila se zpátky ke svým skicám.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Udělej mi laskavost a sedni naproti mě." řekla jsem. A jak jsem řekla tak i udělal, lehce oděný v tílku a úzkých kalhotách, které mu musely odkrvovat nohy, si sedl naproti mě.
Chvilkami jsem na něj koukala, abych mohla vystihnout jeho rysy, abych si zapamatovala každý detail jeho obličeje.
Seděl naproti mě, s pokrčenýma nohama a koukal zamyšleně z okna.
,,Tak?" zeptala jsem se a ukázala mu portrét, kde jsem se ho snažila co nejlépe vystihnout. Koukl na mě a pak na obrázek na tvrdém papíře.
,,Taky tak hezky kreslila, úplně stejně jako teď ty. Často sedávala na terase, se šálkem čaje, zatím co já seděl naproti ní a zamyšleně jsem na ni koukal, nemyslel jsem na nic jiného, než na to jak v tu chvíli vypadaly její vlasy v záři slunce." šeptal.
,,To já, um, nevěděla jsem to. Promiň." řekla jsem sklesle a schovala papír do složky, kde se nacházela většina mých skic.
