Seděla jsem na okně a zase kreslila, Caluma. Jako obvykle jsem si dala záležet na každém detailu jeho obličeje.
Věděla jsem, že jím začínám být posedlá, těžce zamilovaná a věděla jsem, že je to špatně.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Mívala jsem noční můry. Zlé sny o tom, že mi zmizí nadobro. Nechtěla jsem, aby se to stalo
,,Srdíčko, zase nespíš?" optal se mě otec, který vešel do místnosti. Posunula jsem si brýle a nose a koukla na něj.
,,Já, um... nemůžu spát." zašeptala jsem a položila skicák s kresbami vedle sebe.
,,Chceš kafe?" zeptal se a koukal na mě. Kývla jsem a on odešel.
Opřela jsem si hlavu o studené okno a koukala ven, přitáhla jsem si moje holé nohy k tělu a zavřela oči.
,,Kde ti je konec Calume?" zašeptala jsem a pořád měla zavřené oči.
,,Bojím se, že konec ani nemám." slyšela jsem hlas kousek ode mě, když jsem otevřela oči, seděl tam on a sledoval mě.
,,Zase mě kreslíš?" zeptal se a koukal na kresbu. Lehce po ni přejel konečky prstů.
,,Calume." vydechla jsem a chytla ho za ruku, cukl.
,,Nechci, aby jsi odešel." šeptla jsem, jenže v tu dobu Calum zmizel. Do mého pokoje přišel otec a položil teplou kávu vedle mě, usmál se a odešel.
Chvilku jsem koukala z okna, než jsem si uvědomila, že mi po lících stékají slzy. Vzlykal jsem.
,,Miluju tě Calume." šeptla jsem, cítila jsem se tak zoufale. Celé tohle bylo špatně, připadala jsem si tak na dně, tak hluboko a nevěděla jsem jak z toho ven.
