Ten večer měl táta práci, což znamenalo, že nebude doma. Neměla jsem co dělat, cítila jsem se sama jako nikdy před tím. Koukala jsem do stropu, slzy tekly po mém obličeji, vzlyky nebyly slyšet přes hlasitou hudbu. Možná že to bylo jen dobře.
Myslela jsem si, že se každičkou sekundou zblázním.
Povídala jsem si sama se sebou a očekávala, že mě možná slyší.
Oblékla jsem si jeho tričko a postříkala se jeho voňavkou, aspoň na chvíli jsem měla pocit, že je se mnou a všechno je zase v pořádku.
Bylo mi mizerně, cítila jsem tu samotu, ale nechtěla jsme si to nechat připustit.
Po chvilce jsem se zvedla z postele a znovu koukala na jeho portréty, které jsem si nalepila na zeď. Plakala jsem. Hodně jsem tu noc plakala.
Chyběl mi a to zatraceně hodně. Chtěla jsem zase cítit jeho objetí, chtěla jsem zas cítit jeho vůni kolínské smíchané s cigaretovým kouřem.
Tak moc jsem chtěla, aby byl se mnou, že jsem si k tomu pomohla sama.
Zamkla jsem se do koupelny.
Ze skříně nad umyvadlem jsem vyhrabala několik krabiček s prášky, dala jsem si je do dlaně a naráz spolykala.
Ležela jsem na zemi, koukala do stropu, moje oči se pomalu zavíraly, ale já se usmívala.
Usmívala jsem se, když jsem umírala, věděla jsem, že co nevidět budu znovu s ním.
A možná oba budeme zářit ve tmě.
