Několik dní na to, co jsem se vyhrabala z depresí, jsem se rozhodla jít konečně do školy.
Michael se ke mě každý den stavoval, nosil mi ovoce a utěšoval mě, byl celkem roztomilý a já měla pocit, že moje srdce k němu začíná něco cítit.
Ale pořád tu byl Calum. Ten Calum, který mě zase nechal samotnou a zmatenou, i když jsem byla já, kdo ho poslal pryč.
Nevěděla jsem co cítím, nevěděla jsem koho miluju, nevěděla jsem nic, jediné co jsem věděla bylo to, že celé tohle je jako nějaká přiblblá španělská telenovela.
Jako vždy jsem si udělala tmavý make-up okolo očí, oblékla jsem černé skinny, do kterých jsem zastrčila černou košili a na nohy jsem si obula černé converse.
Vlasy jsem si na chodbě hodila do neforemného drdolu a dala jsem si batoh přes rameno.
Vydala jsem se z domu, před kterým na mě čekal Michael.
,,Sluší ti to zlato." usmál se a dal mi pusu na spánek, hodil mi ruku přes rameno.
,,Děkuju." špitla jsem a dala mu pusu na lehce zarostlou bradu. Uculil se a přitáhl si mě blíž k sobě.
Vyšli jsme, samozřejmě jsem se otočila a koukla do okna, možná jsem to neměla dělat.
V okně stál Calum, už od pohledu jsem viděla, že zuřil.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
