Přešlo několik dní, měsíc se střídal se sluncem a já stála na balkóně koukajíc na ranní město. Využívala jsem toho, že můj táta je v práci, proto jsem kouřila jednu cigaretu za druhou.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Byla jsem v depresích, vrtalo mi hlavou to, co Calum řekl. Nechal mě zmatenou.
Tu noc jsem ho chtěla políbit a pořád chci, ale po tom co mi řekl nevím co si mám myslet. Tak moc bych chtěl, ale vím, že když to udělám tak nadobro zmizím. Proletělo mi hlavou.
,,Stýskalo se ti?" uslyšela jsem za sebou hlas. Hrklo ve mě. Zakuckala jsem se, protože jsem si zrovna potahovala z dost silné cigarety.
,,Měl by si mě přestat děsit." rozkašlala jsem se.
,,A ty by si měla přestat přemýšlet nad tím jak asi líbám, protože to nikdy nezjistíš." řekl a opřel se o zábradlí balkónu.
,,Ale proč ne." pošeptala jsem. Chtěla jsem vědět důvod, minule mi řekl jen tu dotyčnou větu a zmizel, a co teď, nic nevím. Nic mi neřekl. Jen, zmizel.
,,Protože bych nadobro zmizel!" vyštěkl.
,,Nevím jestli je horší tu být a vědět, že se tě nemůžu ani dotýkat, nebo jestli je horší "žít" s tím, že když tě políbím tak zmizím. Navždycky." řekl rychle a dost nahlas.
,,Takže mě chceš políbit, ale nemůžeš." řekla jsem.
,,Chci tě políbit, tak hrozně moc chci! Ksakru, kdybych tě nemiloval udělal bych to dávno!" řekl a frustrovaně si zajel rukou do vlasů.
,,Takže mě miluješ?" koukala jsem na něj s mírně pootevřenou pusou.
,,Ani nevíš jak moc." pošeptal a pohladil mě po líci.
Zmizel, a nechal mě tam stát ještě víc zmatenější než jsem byla před tím.
