A co když mě nechce?

1.

Seděla jsem tam s kolenama u hlavy, promočená, ubulená ,odřená a moje špinavě blonďatý vlasy mi zakrývaly usoplenou tvář  když se tam objevil a začal na mě mluvit." Seš v pohodě? Bolí tě něco???" Nechyslata jsem se odpovědět ani k němu zvednout hlavu. Stejně by mi mezi těma hekama a fňukama moc nerozuměl a navíc moje hlava určitě musela připomínat opuchlou bramboru a ještě k tomu jsem cítila jak mě u nosu šimrá nudle. Ale on si stejně vedle mě kleknul a zvedl mi obličej." Můžeš vstát?". Já alias oteklej a usoplenej brambor jsem přikývla. Zvednul se a podal mi ruku. Já se jí chytla. Prudce zatáhnul a já se octla na nohou. "Bydlím kousek odtud."prohlásil a potom se mu v obličeji rozlil výraz poznání." Hele já tě znám." Nejspíš mi nakoukl jak se to u brambor říká pod slupkou." Ty chodíš do prváku na tu samou školu jako já. Občas sem tě vídal na chodbě." Já ho samozřejmě znala on je totiž idol celý naší třídy. Je vlastně jenom o rok starší. Jmenuje se Chuck a na naší škole je strašně populární. Nejen že vypadá jako týpek kterej vylez ze snů každý holky ale je i dost chytrej.

Dneska vypadal snad ještě líp než kdy jindy. Hnědý vlasy měl trochu nagelovaný nahoru. Strašně mu to seklo. A ty jeho krásný hnědý koňský oči hluboký jako ta kaluž kterou sem před chvílí prošla  . Ale nejlepší je jeho úsměv. Aaaaaaa ten mě celkem dostává do kolen. No možná to není jen ten úsměv, možná je to i tím že se mi ty nohy prostě podlamujou pod mojí vahou ale to je jedno. Vzhledem k tomu že pršelo se mu tričko začalo lepit na tělo a odhalilo něco málo z jeho časopisový postavy. Ne že by to byla nějaká korba to zase ne, ty já moc nemusim, ale když má kluk svaly na správnejch místech nedokážu odolat a musim čumět jak vyvoraná myš. Po cestě jsme toho moc nenamluvily spíš vůbec nic. Až když sme se blížily k jeho domu mi řekl že je sám doma že jeho rodiče s mladším bráchou odletěli na měsíc na malorku." Proč si naletěl s nima?" Ptala jsem se. " Mě už moře nebaví. Celý dny se válet na pláži kde na tebe šajní ta šílená žhavá koule zvaná slunce, to není nic pro mě." chápavě jsem přikývla a usmála se. Mezitím už štrachal klíčem v zámku. "Vítej v mém skromném příbytku." Řekl a usmál se na mě. Vau řekla bych tomu všelijak hlavně ne skromnej příbytek. Stačilo mi vidět jenom jejich kuchyň  a už jsem tomu mohla říkat zámek. Potom co mě usadil na sedačku v obýváku začal zkoumat moje odřeniny od profesionálního sjezdu do příkopu. "Máš docela sedřený kolena a předloktí. Zatím to rozdejchej já jdu najít nějakou dezinfekci a pinzetu. Vypadá to že máš v koleni trochu štěrku." Přikývla jsem a on odešel. Poslechla jsem ho a přehrála si celou událost ještě jednou.

Bylo krásné červencové odpoledne a já si spokojeně šlapala na kole po ciklostezce. Měla jsem namířeno oklikou ke kamarádce. Když tu náhle se krásný a slunný den proměnil v krásně oblačný a pršavý den. Zazněl hrom a blesk a mě přes cestu předběhla nějaká myš nebo co. Šíleně jsem se lekla a rychle jsem strhla řídítka do leva. Pak už to šlo rychle. Já spadla z kola a jak tučňák jsem zajela do příkopu hned vedle cesty. Kolo mě bohužel následovalo. Naštěstí přistálo dobrých 10 centimetrů ode mě. Takže ještě pořád můžu otravovat ostatní mojí existencí. V prvotním šoku jsem tam ležela na zemi a vůbec nic mi nedocházelo. Asi po čtvrt hodině jsem se vzpamatovala a vylezla ven z příkopu sedla si na kraj cesty přitiskla odřená kolena k hlavě a začala brečet. Bylo mi jedno že budu mokrá ale bála jsem se že se ještě dlouho nevzpamatuju a zkejsnu tam sakra dlouho.

Z myšlenek mě probudil zvuk laviny padajících věcí. "Chucku seš v pořádku?" Zakřičela jsem na něj." Jo jen nechápu proč máme dezinfekci až úplně nahoře ve skříňce, a proč na mě ty věci vypadly." To už vycházel z koupelny. Vítězoslavně nad sebe zvednul pinzetu a kysličník.

Ahoj všichni kteří jste neskončili hned u nadpisu. :) Tohle je můj úplně první pokus o nějaký příběh nebo něco takového.
Omlouvám se za všechny překlepy a chyby co tu jsou. Nejsem nějaký zázračný češtinář. :D