Envedónie: Vyvolená

Kapitola 6 - Tajuplný sen

Ležím na louce a slunce mě hladí po tvářích, pod prsty cítím svěží trávu a pozoruji oblohu. Odpočívám a nechávám své myšlenky proplouvat kolem mě, všechny starosti a povinnosti odnáší příjemný vánek. Cítím se volná tak jako už dlouho ne, a když nad tím tak uvažuji, ani nevím, jak jsem se tady dostala. To není důležité. Je tady takový klid. "Ten mrak vypadá úplně jako Amidian," řeknu nahlas a zasměju se. Nadskočím, když za sebou uslyším odfrknutí. "Ami, tys mě vyděsil. Kde ses tady vůbec vzal... a kdo tě osedlal?" zeptám se ho udiveně. Dloubne do mě nosem a zadívá se směrem k lesu. Rozhlížím se kolem sebe, jako bych tohle místo znala, ale přitom jsem si jistá, že jsem tady v životě nebyla. Ta louka je okouzlující, tolik květin září tolika barvami a ten les... Něčím mě přitahuje, je tak krásný, a přitom tak tajemný, musím se tam podívat. Nasednu na Amiho a vyjedeme do neznáma.

Před lesem zpomalíme a pomalým krokem vjedeme do lesa. "Co se to děje?!" vykřiknu napůl vyděšeně a napůl překvapeně. Jako bychom projeli nějakou kouzelnou bariérou. Najednou už nesvítí slunce, ale přes větve stromů sem proniká měsíční svit, já mám na sobě nádherné bílé šaty, které jako by byly ušity z pavučin. Vlasy už nemám spletené do copu, ale rozpuštěné a mám v nich zapletené květiny. Amimu začne mizet sedlo i uzdečka, tak se chytím jeho hřívy, která je najednou delší a zářivější, stejně jako jeho ocas. A co je nejpodivnější, celé jeho čelo září a začíná se mu objevovat roh, je dlouhý stříbrný a nádherný, jsem naprosto ohromená a beze slov. Kde to jsme? Nikdy jsem o podobném místě neslyšela ani od Mela. Pokračujeme dál lesem, nevím, kde jsme, ale cítím, že Ami zná cestu. Nikdy jsem tak nádherný les neviděla, jako by si stromy povídaly a tančily v měsíčním svitu. Přísahala bych, že je ten les živý. Slyším zpěv ptáků a zurčící potůček opodál. Je tady tak příjemně, cítím se tady v bezpečí jako bych byla doma. Najednou mě oslepí silné světlo a já málem spadnu z koně...

"Vítám tě v mé říši, princezno," ozve se hlas ze světla. Světlo pomalu ustupuje, a objevuje se silueta mladé ženy. Za chvíli vidím, že má světlé vlasy spletené do dlouhého copu propleteného květinami a zelenými lístky, které společně tvoří na čele překrásnou korunu. Šaty má podobné jako já, jen mírně zbarvené do zelena a poseté květinami. Vedle ní postávají lesní zvířata a postupně se objevují další víly a i některé magické bytosti, o kterých jsem dosud slyšela jen z vyprávění.

"Jsem strážkyně Posvátného háje a královna víl a zvířat, ale můžeš mi říkat Sofie. Žiješ v říši plné kouzel," řekne mile s úsměvem, "ale máme čas pouze do svítání a musím ti toho tolik říct, tak se posaď a poslouchej, na otázky bude čas později." Seskočím z Amidiana a sednu si vedle ní do trávy, jsem prostě zvědavá.

"Řekni mi, co víš o říši kouzel a kouzelných bytostech?" zeptá se mě opatrně víla Sofie.

"Není toho mnoho, ale vím pár věcí o elfech a něco i o Velké bitvě, taky o kouzelných bytostech a starých jazycích a písmech," řeknu zamyšleně.

"To je úžasné, odkud toho tolik víš, myslela jsem, že o říši kouzel nikdo z lidí neví, řekl ti to otec?"

"V našich stájích pracuje jeden elf, je to otcův přítel, byl s ním ve Velké bitvě a jmenuje se Melarocco. Jednou se prořekl a já na něj tlačila, aby mi řekl víc. Nikdo neví, že to vím," odpovím popravdě.

"Ztracený princ Mel? Opravdu? To je úžasné. Hned jak skončíme, tak musím Arnovi poslat zprávu," řekne nadšeně Sofie.

"Ztracený princ?" zeptám se překvapeně. Tak to začíná znít zajímavě.

"Ano, vládce lesních elfů, Arno, měl syna Melarocca, poslal ho splnit důležitý úkol už před několika sty lety, ale po Velké bitvě, jako by se po něm slehla zem. Takže průvodce bychom měli, výborně." Mluví rychle víla Sofie, částečně ke mně, částečně sama pro sebe.