Envedónie: Vyvolená

Kapitola 2 - Královský palác

"Elin! Terezo!" volá na nás jedna obchodnice, "mám nové zboží, myslíte, že by se něco líbilo princezně Adrianě nebo Evelíně?"

"Páni, ty šátky jsou nádherné a myslím, že ten růžový hedvábný si Adriana zamiluje," řeknu, jakmile k ní dojdeme.

"A podle mě je tenhle jako stvořený pro princeznu Evelínu," dodá Tereza a mrkne na mě. Já s ní naprosto souhlasím. Jako stvořený...

"To jsem moc ráda, přijďte i příště, budu mít nové spony do vlasů," řekne obchodnice, a věnuje se dalším zákazníkům.

"Určitě se stavíme," odpovíme jednohlasně.

O pár minut později, už máme nakoupeno, všechno, co je potřeba a zamíříme zpátky k paláci.

"Musím se zastavit doma," řekne Tereza.

"Samozřejmě. Je na tom tvoje máma už líp?"

"Moc ne, ale pomohlo, že za ní mohl přijít dvorní lékař. Většina lidí tuto možnost nemá."

"No, taky není moc lidí, kteří by mohli říct, že jsou důvěrní přátelé princezny a ty jsi její komorná a nejlepší přítelkyně, Terezo. Víš co, já vezmu věci do paláce a ty zůstaň pár dní s rodinou," řeknu jí s úsměvem.

"Já nevím, dneska už mají přijíždět hosté," řekne váhavě. Vždy tak pracovitá, ať se děje co se děje.

"Tvá rodina tě potřebuje víc," řeknu jí s výrazem, že je to uzavřená věc.

"Tak dobře, ale zítra večer jsem zpátky, ples si nenechám ujít." Obě se zasmějeme.

"Tak platí. Pozdravuj doma." Obejmeme se a s úsměvem se každá vydáme jiným směrem. Já k paláci a Tereza ke kovárně. Je to má přítelkyně už dlouhou dobu. Byla první člověk, kterého jsem tady potkala, a velice jsme se spřátelily. Byla jsem hrozně šťastná, když dostala místo v královském paláci, jako princeznina komorná. Ví o mně úplně všechno a já vím, že ji mohu důvěřovat, což pro mě hodně znamená. Její otec je kovář, nejlepší široko daleko a Tereza je urostlá po něm. Její matka ovšem nedávno vážně onemocněla a tak je to pro celou rodinu těžké. Ještě, že doma pomáhá její bratr. Vyučuje se u svého otce řemeslu a myslím, že má na to být stejně dobrý jako jeho otec, možná i lepší.

Do paláce to není příliš daleko, protože se tyčí přímo nad městem. Je zbudován na útesu a z jedné strany je téměř obmýván mořem, nebýt tak vysoko. Věže paláce se třpytí ve slunečním svitu a hází barevné odlesky široko daleko. Palác je honosný, obrovský a nádherný. Jmenuje se Luminos a je proslulý po celém světě. Člověk se do něj zamiluje na první pohled. Nejkrásnější je při východu a západu slunce. Už z velké dálky lze rozpoznat jeho tři nejvyšší věže. První je zdobená perlami, druhá diamanty a ta třetí drahými kameny. Království Envedónie je bohaté a rozkládá se na ostrově, takže jedinou hranicí je moře. To je také zásobárnou perel a perleti. A ve Stříbřitých horách na západě, které leží za Začarovaným lesem, se doluje zlato, stříbro, diamanty a drahé kameny. Horám se říká stříbřité, neboť tak působí, když se na ně z dálky díváte, je tam celoročně sníh, přestože v celé Envedónii ještě nikdy v historii nesněžilo. Přes Začarovaný les se však nedá dostat, a tak se všechno přepravuje pomocí lodí do přístavu v královském městě. Les je opravdu čarovný a nikdo neví, jaké hrůzy se tam skrývají. Je děsivý a strašidelný, kdokoliv se tam odvážil, se už nikdy nevrátil...

Ve městě žije mnoho lidí, ať už prostých nebo urozených, kdysi tady žili i kouzelné bytosti, ale to už je dávno. Všichni už na to dávno zapomněli a z toho, co bylo dříve skutečností, se staly jen příběhy a pohádky pro děti na dobrou noc. Všichni zapomněli na magii, která proudila a stálé proudí tímto královstvím. Protože minulost byla příliš krutá na to, aby se na ni vzpomínalo a tak zůstalo v zapomnění to zlé i s tím dobrým.

Do paláce vede jen jedna cesta a to po obrovském přepychovém mostě, teď je tady plno lidí, kteřípospíchají stejným směrem jako já. Vejdu hlavní bránou, a vydám se přes nádvoří k malé brance, která vede na královskou zahradu. Než půjdu do paláce, podívám se ještě na Amidiana, který stojí ve stáji, je to můj věrný přítel. Ve stáji je slyšet jen přežvykování koní a frkání. Jen co vejdu dovnitř, už ke mně natahuje hlavu a zařehtá, nevím, jak to dělá, ale vždycky pozná, když jsem poblíž. Začne mi očichávat ruce, jestli pro něj nemám něco dobrého a natahuje hlavu ke košíku, který nesu z trhu.

"Na, tady máš jablíčko, koupila jsem ho na trhu. To víš, že bych na tebe nezapomněla." Jemně si ho ode mě vezme a spokojeně zastříhá ušima. Já mu zatím dám pusu na nos.

"Kdo je tam?" ozve se hlas zpoza dveří.

"Jenom já," odvětím.

"Říkal jsem si, jestli se tu dneska ukážeš," řekne Melarocco, ale říkám mu jen Mel. Stará se o koně a udržuje stáje čisté, jenom září. Je to elf, ale o tom vím jenom já a můj otec. Vím, že se spřátelil s otcem během Velké bitvy a od té doby se tady stará o koně. Nikdo to s nimi neumí jako on, vyprávěl mi, že to je tím, že má dar naslouchat zvířatům. I Amidian ho poslouchá a to je co říct. Ráda si s ním povídám, ví toho opravdu hodně o historii naší země, vzhledem k tomu, že toho už mnoho zažil. A také mi vypráví o světě kouzelných bytostí a o magii. Kromě otce a Mela jsem jediný člověk, který o tom ví. Mel se jednou prořekl o elfech, když byl zabraný do vyprávění a já na něj naléhala, aby mi řekl víc. Musela jsem slíbit, že o tom nikomu neřeknu, ani rodičům. Stejně toho, ale ještě nevím tolik, kolik bych si přála.

"Alespoň chvilku jsem si najít musela, jinak by mi to Ami neodpustil." Podívám se s úsměvem na koně a ten mě zašimrá pysky po obličeji. Vždycky vypadá tak majestátně, je to vraník a jeho hříva a srst je stejně černá jako moje vlasy. Je to černá perla, fríský kůň, prostě dokonalost sama.

"Tak se stav až budeš mít zase chvíli, teď jich kvůli plesu asi moc nebude. Já už musím odvést koně na pastvu, aby se trochu proběhli na čerstvém vzduchu. Dnes je venku nádherné počasí. A musím se postarat tady o toho krásného bělouše. Je od prvního hosta, prince Erika, jmenuje se Erindel," řekne Mel a ukáže na koně ve vedlejším boxu.

"Já už budu muset taky běžet. Jistě už se po mě shání. A neboj, určitě se zase brzo uvidíme." Usměju se, Amidianovi dám ještě pusu na čelo, zamávám Melovi na rozloučenou a zamířím do paláce, vchodem pro služebnictvo.

"Chci, aby můj pokoj byl prostornější a situován k moři, ne do zahrady. Rozumíš!" zaslechnu křik z chodby.

"Ale pane, už jsem vám říkala, že všechny pokoje jsou již přidělené na příkaz královny, já s tím nemůžu nic udělat," odpoví Karolína roztřeseným hlasem. Je v paláci už dvacet let a její hlas poznám kdekoli. Rozběhnu se za hlasy. A vezmu sebou i strážného Adama, kolem kterého proběhnu.

"Co se to tady děje?" zeptám se a trochu zvýším hlas.

"Jak se opovažuješ se mnou mluvit takovýmhle tónem?! Víš, kdo já jsem?!" zeptá se rozzuřeně mladý muž, až mu hlas přeskočí a otočí se na mě. Shodou okolností to je ten stejný, co se na mě obořil na náměstí. Jeho chování nemá obdoby, vrhá na mě nenávistný pohled a je rudý vztekem. Už tady musí chvíli stát, divím se, že ještě nikdo nepřišel.

"Nemluvte s -" začne Adam rozhodně, ale rukou ho zarazím.

"Ne, a upřímně mě to nezajímá. Každopádně se tady zřejmě se služebnictvem zachází jiným způsobem než je zvykem u vás a ocenila bych, kdybyste respektoval, že my na služebnictvo nekřičíme. A když jste urozeného původu, mohl byste se, tak začít i chovat," řeknu ledovým hlasem a sjedu ho pohledem od hlavy až k patě. Snažím se vypadat vyrovnaně, ale nesnáším arogantní lidi, co si o sobě myslí, kdo ví co. Vezmu Karolínu za ruku a spolu odcházíme pryč.

Jen za mnou ještě zavolá: "Tohle si odskáčeš, postarám se o to, abys odtud vyletěla!"

"Děkuji," dostane ze sebe po chvíli Karolína, je zaskočená, nedivím se. Nikdo se u nás takto ke služebnictvu nikdy nechová, ani když udělá nějakou chybu.

"Není vůbec za co, nedovolím, aby se takhle s kýmkoli jednalo a už vůbec ne s mou bývalou chůvou," řeknu nakonec vlídným hlasem.

"Ještě jednou děkuju, myslím, že jsem tě vychovala dobře," usměje se na mě a obejme mě.