Envedónie: Vyvolená

Kapitola 16 - Turnaj aneb kdo si co uvaří...

Poslední dny se toho děje tolik, že pomalu ztrácím přehled o tom, kdo co ví, ani nemluvě o tom, že už za pár dní mě čeká den D. Den, kdy se rozhodne, zda zůstanu už napořád princeznou, nebo se stanu obyčejnou dívkou zproštěnou veškerých královských povinností. Den, který je na jednu stranu mezníkem mého života, a ještě před pár dny by mě ovlivnil na celý život, ale teď? Ano je důležitý, ale nehledě na mém rozhodnutí, musím odjet, a kdo ví, jestli se z této cesty, kdy vrátím, a i kdyby, jsem si jistá, že nebudu stejná. Má vůbec smysl zůstávat princeznou, pokud tu nebudu a nebudu schopna plnit své povinnosti? V tom se mi vybaví slova víly Sofie, která mi řekla před pár dny: „Být královskou dcerou je privilegium, kterého by ses neměla vzdávat..." Ano, princeznu přece nedělají jen šaty, její korunka a výhodný sňatek, který přinese mír a prosperitu její zemi, jde o mnohem víc. Já pro svou zemi a pro svůj lid můžu udělat víc a možná teď nevidím to zlo a temnotu, která se k nám blíží, co všechno budou muset vytrpět, ale můžu jim dát alespoň naději. Nemůžu popřít, že jsem srdcem princezna a budu se tak také chovat, jsem princezna a jako taková budu také chránit svou zemi před nebezpečím, ať už je jakékoliv. Kdybych jen věděla proti komu, nebo čemu stojím.

„Vaše výsosti, nerad ruším, ale je nejvyšší čas, turnaj za chvíli začne," vytrhne mě z myšlenek jeden ze strážných, ani jsem neslyšela zaklepání na dveře.

„Jistě, děkuji." Podívám se do zrcadla, lehce si upravím vlasy a v doprovodu mých věrných ochránců se vydám na kolbiště.

Všechno už je připraveno na začátek druhého kola turnaje, jak ráda bych se ho sama zúčastnila, ale vím, že je to nemožné. Zamyšleně si najdu místo na jedné z laviček, určenou pro šlechtu a Safír se stočí pod mýma nohama do klubíčka, zatímco Kryštof pozorně sleduje okolí. Mám odtud dobrý výhled na kolbiště a zároveň otec vidí dobře na mě, nechci mu přidělávat starosti a vůbec, je to jen na pár dní, takže se budu chovat podle jeho přání.

„Moc se omlouvám, zlato, že nemáš víc pohybu, ale momentálně s tím nemůžu nic dělat," promluvím v myšlenkách na Safíra a začnu ho drbat za ušima.

„Tvoje společnost je mi milejší," odpoví mi spokojeně a začne mi lízat ruku.

„Máš pravdu, musíme si užít klid a pohodlí, dokud můžeme, kdoví, co nás za pár dní čeká."

Najednou cítím, jak se Safírovo tělo napne, postaví se a začne ochranitelsky vrčet. Kryštof je v mžiku přede mnou s rukou na jílci svého meče, připraven okamžitě zasáhnout.

„To by stačilo, ne každý, kdo se ke mně přiblíží je nepřítel," zašeptám Kryštofovi do ucha a položím mu ruku na rameno, aby složil zbraň. „Chcete si přisednout," podívám se s úsměvem na nově příchozího a koutkem oka vidím, jak se k nám otec znepokojeně dívá, takže na něj kývnu, že je vše v pořádku.

„Děkuji," ukloní se lehce Max a sedne si vedle mě jako by se nic nestalo, jen co se Kryštof se Safírem stáhnou do původní pozice, „měl jsem o vás starost, od té projížďky, na kterou jste nakonec ani nejela, jsem vás neviděl, byla jste snad nemocná?"

„Nic vážného, byla jsem jen unavená a potřebovala jsem si odpočinout, navíc oficiálně smím do společnosti až po své korunovaci v den mých osmnáctých narozenin. Jak to že se neúčastníte turnaje?" zavedu rozhovor na jiné téma.

„I přesto, že bych se vám mile rád pochlubil svým šermířským umem, včera mě porazil váš ctěný bratr a tak jsem se stal pouhým divákem," řekne naoko zdrceně.

„Musím přiznat, že bratr je v tomto umění mistrem, ale přesto si troufám říci, že již není nejlepším šermířem království," řeknu obdivně, ale s tajemným podtextem. „Každopádně je mi líto, že jsem váš souboj neviděla, jistě to byla skvělá podívaná, vaše pověst vás v tomto předchází."