Envedónie: Vyvolená

Kapitola 5 - Žádná tajemství

Po souboji s Richardem jdu do svého pokoje, rozdělíme se u stájí a já zamířím k tajnému vchodu. Jdu po schodech nahoru a nemůžu se dočkat, až si dám pořádnou koupel, a až ze sebe dostanu všechnu tu hlínu, prach a trávu. Odhrnu závěs a vejdu do pokoje, nejradši bych se svalila na pohovku, jsem tak unavená, ale nechci nic zašpinit. A tak raději zamířím do koupelny, napustit si vanu.

„Elin, jsi to ty?" ozve se hlas od okna. Leknutím nadskočím a pomalu se otočím na svou sestru Adrianu. „Eriku, co tady děláš? A jak ses sem dostal?!" zeptá se mě podezíravě, a dá si ruce v bok.

„No víš, já..." Ozve se zaklepání na dveře a vejde Richard.

„Zapomněla sis tam dýku, tady je, bylas fakt dobrá – ale ne dost," řekne s úšklebkem. A vrátí mi dýku.

„O čem to mluvíš? A co tady oba děláte?" zeptá se zmatená Adriana. Richard si jí konečně všimnul.

„Ahoj, Adri," řekne s úsměvem, ale jde na něm poznat, že znervózněl, „my jsem se tu měli setkat s Elin, že jo? Projížďka. Ale není tady, tak my zas půjdeme." Dívá se na mě s prosbou o pomoc. Ale já už nechci lhát.

„Tohle nemá cenu Riku, prostě jí řekneme pravdu, měla by to vědět," řeknu mu potichu.

„Jsi si tím jistá, Elin?" zeptá se mě překvapeně se zvednutým obočím. Na odpověď pouze přikývnu.

„Co se tu děje, o čem se bavíte?" zeptá se Adriana podezřívavě.

„Smím ti představit, svého nejlepšího přítele Erika?" zeptá se Richard s úšklebkem Adriany a ukáže na mě.

„Erika už přece znám," odpoví nechápavě.

„To ano, znáš ho líp, než tušíš." Řekne tajemně Rik a sundá mi klobouk z hlavy, já si rozpustím vlasy a se sklopenou hlavou se na ni podívám přes řasy.

„Měla jsem to tušit." Řekne se smíchem Adri. „Ty jsi nikdy nebyla k nalezení, když byl Richard někde s Erikem a navíc ty modřiny a všechno." Já na ni hledím s otevřenou pusou, tak takovou odpověď jsem rozhodně nečekala.

„Počkat, ty se nezlobíš, že jsme ti to neřekli?" zeptá se překvapeně Rik.

„Mrzí mě jen, že jste mi nevěřili a neřekli jste mi to, ale nezlobím se. Kdo o tom ještě ví?"

„Jenom Mel a Tereza. Mel kvůli Amidianovi, to víš nikdo kromě nás dvou, se k němu pořádně ani nepřiblíží. A pro Terezu to nebylo moc těžké uhodnout, když jsem se před večeří vracela zablácená a v mužských šatech," řeknu se smíchem.

„A rodiče o tom neví? Stráže? Nikdo jiný?"

„Ne a prosím nikomu to neříkej," podívám se na ni prosebně.

„Jasně, je to naše tajemství," řekne spiklenecky.

„Kdo jsi a co jsi udělala s naší sestrou?" zeptám se udiveně a se smíchem, takovou ji vůbec neznám.

„Ale řekni mi, jak se dokážeš proplížit z paláce a zpět, aniž by tě někdo prokouknul?" zeptá se zamyšleně Adriana.

„To by mě taky zajímalo, nikdy jsi mi to neřekla. Vždycky se scházíme a rozcházíme u stájí. Jak se dostaneš nepozorovaně zpátky?" připojí se Richard.

„Tak fajn, ale nikomu to neříkejte," ztiším hlas. „Palácem vedou tajné chodby, nevím, kde všechny jsou, vím jenom o pár, ale každopádně jedna je tady, pojďte," řeknu tajemně, vedu je do rohu pokoje a odhrnu závěs.

„Co tu máme vidět, je tu akorát cesta do věže," řekne zklamaně Rik.

„Tak se pořádně dívejte, sem." Zatlačím do kamene, uslyším již známé zapraskání a najednou se před námi rozprostírá točité schodiště.