Envedónie: Vyvolená

Kapitola 13 - Safír

"Hlavně se uklidni, první ho musíme dát na zem," řekne klidně Mel a společnými silami sundáme vlkodlaka z Amidianova hřbetu. Mel si důkladně prohlíží všechny rány a já je začínám ošetřovat, všichni kolem nás mlčky stojí a nikdo se neodváží ani o krok přiblížit. Koutkem oka zahlédnu tu ženu, co mi pomohla, musím jí poděkovat, ale teď na to není vhodná doba.

"Utrpěl pár vážnějších zranění, a tak nemůžu s jistotou říct, jak se bude jeho stav vyvíjet. Musíme počkat do zítřka, pokud se začne hojit, tak má velkou šanci na celkové zotavení. Ale pokud ne...." řekne Mel svůj závěr a mně vyhrknou do očí slzy. Rychle je však setřu a pokračuji v očišťování jeho ran, stále je naděje a té se budu držet.

"Tady zůstat nemůže, musíme ho někam přesunout, někam, kde je teplo, sucho a ticho," řeknu Melovi, když jsem se vším hotova.

"Máš pravdu, nejlepší bude, dostat ho do stájí, v zadním boxu je volno, je dostatečně prostorný, a hlavně bude z dosahu zvědavých očí." Mel začne vše organizovat, dva sloužící jdou připravit vše potřebné a další dva nám po chvilkovém váhání, pomůžou s vlkodlakem na nosítka a opatrně ho neseme do stájí.

Vlkodlaka položíme opatrně na slámu a já se od něj nehodlám hnout ani na krok, dokud se jeho stav znatelně nezlepší. Poprosím Mela, aby se postaral o Amiho. Sednu si do slámy a pokouším se navázat spojení se svou nově spřízněnou duší. Jeho mysl je nečitelná, vidím jen občasné rozmazané střípky jeho kruté minulosti. Zavřu oči a uvolním se, vytěsním, všechny zvuky a ostatní vjemy z okolí a plně se soustředím na zvíře ležící přede mnou. Své ruce zabořím do jeho srsti, úplně cítím, jak jím proudí magie spojená s živlem země. Ale připadá mi, jako by jeho mysl byla uzavřená v nepropustné bublině, mohu ji vidět, cítím ji, ale nemůžu se dostat skrz. A pak najednou...

„Co se stalo?" zeptá se omámeně. „Na nic si nepamatuju, jak jsi mě vůbec našla?"

„To ty jsi našel mě," řeknu a nechám ho nahlédnout do mých vzpomínek.

„Začínám si vzpomínat," zašeptá se zatajeným dechem. „A nejraději bych na všechno zapomněl," dodá s nechutí a smutkem v hlase. Ta náhlá změna mě zamrazí až v hloubi duše, jeho myslí se line mrazivý chlad .

„Zachránils mi život, na to nikdy nezapomenu." 

„Co je jeden život v porovnání se stovkami, možná tisíci, které jsem zničil. Kapka života v moři smrti. Vlastně nejen smrti, ale život věčného odsouzení, život horší než smrt. Byl jsem součástí toho, když lidé, zvířata, magické bytosti byli zbaveny duše, jejich duch vystaven těm nejhorším formám mučení, po kterých zbyla jen pošramocená schránka, která zobrazovala vnitřní stav. Jen odporné zrůdy, které na slovo poslouchají svého „stvořitele". Nezasloužím si žít, nedokážu žít s tím pocitem viny."

„Teď máš šanci začít od začátku, nechat minulost za sebou a jít dál."

„Jak to můžeš říct? Chtěl jsem tě zabít! Chtěl jsem ti tak moc ublížit, ta touha byla tak silná..." zlomí se mu hlas.

„A nakonec jsi mě zachránil. Naše spojení, tě proměnilo, teď jsi nové stvoření. Jsme spřízněné duše, musí být nějaký důvod, proč jsme našli jeden druhého. A je mi jedno, co všechno jsi předtím musel udělat. Nebylo to tvé pravé já, vím to, protože vidím tvou duši, zářivou a čistou, nebyla to tvoje chyba, nebyla to tvá rozhodnutí. Tvá minulost neurčuje to, kým jsi, to můžeš jen ty sám. A ty jsi nádherný, máš stejné právo na život, jako všichni ostatní. Zkus se na sebe podívat mýma očima," řeknu s vášní a něhou v hlase.