Envedónie: Vyvolená

Kapitola 3 - Oběd s rodinou

Když s Karolínou dojdeme až ke křídlu, kde se nachází pokoje královské rodiny, vytáhnu z košíku oba šátky a poprosím Karolínu, ať zbytek vezme do kuchyně. Já zatím spěchám do svého pokoje, nesmím přijít pozdě na oběd. Procházím chodbami po červeném koberci, jsou prostorné a vypadají velmi vznešeně a no prostě královsky. Okna jsou velká a propouští mnoho světla, po stranách každého okna jsou červené závěsy lemované zlatou krajkou. Všechno je tu čisté a uklizené. Projdu okolo obrazů s královskou rodinou. Pět obrazů jako je pět členů královské rodiny. Každý obraz je zasazen do zlatého rámu a zobrazuje celou postavu v životní velikosti a jsou docela přesné vzhledem k tomu, že se malovali nedávno. Vydám se chodbou doprava až dveřím úplně na konci a vezmu za kliku. Jen co vejdu, už kolem mě běhají služebné a pomáhají mi ze šatů.

"Vaše výsosti, kde jste byla tak, dlouho? A jak to vypadáte? Musíte se ihned umýt, oběd je za hodinu a budou tam i první hosté. Váš otec vyžaduje, abyste tentokráte přišla včas," mluví na mě dvorní dáma, kterou stejně pořádně nevnímám, ostatně jako vždycky, je to pořád dokola ta stejná písnička. Udělej tohle, nedělej támhle to, to se pro princeznu nesluší... Sundám šátek, který nosím do města, aby mě tam lidé nepoznali, a raději si vlezu do vyhřáté vany a nechám se umýt. Je to uklidňující a velmi příjemné. Koupel voní po růžích a na vodě plavou jejich rudé okvětní lístky, jsou to mé nejoblíbenější květiny.

Když jsem po koupeli, navlékají mě do krásných červených šatů se širokým zlatým pasem, nikdy jsem na sobě neměla tak nádherné šaty. Vlasy mi splétají do složitého účesu. Když jsou se mnou hotovy, podívám se do zrcadla. Otevřu pusu dokořán a nemůžu uvěřit vlastním očím. Vidím tam mladou, středně vysokou, štíhlou dívku s černými vlasy, má světle hnědé oči a opálenou pleť, vypadá tak krásně, důstojně, elegantně, královsky a já nemůžu uvěřit, že to jsem opravdu já. To je snad poprvé, co vypadám jako skutečná princezna a taky se tak cítím. Jediné, co mi schází, je korunka, ale tu dostanu, až při slavnostní korunovaci v den svých osmnáctých narozenin. Ještě nikdy jsem nebyla na plese ani ve společnosti, protože to všechno začíná až v osmnácti letech a já budu mít osmnáct co nevidět. Takže zítra mě čeká můj první ples. Nikdy jsem neměla potřebu se zbytečně se zdobit a ani jsem nemusela, to se ovšem se zítřejším dnem změní. Věděla jsem, že během příštích týdnů budu muset chodit na čas, což není zrovna mým zvykem. Budu se muset chovat podle etikety a budu muset vystupovat jako pravá princezna. A navíc budu muset být upravená více, než jsem zvyklá, už nejsem ta malá holčička, teď se ze mne stává opravdová princezna. Ale chci jí vůbec být?

Musím si trochu pospíšit. Zastavím se až před dveřmi do jídelny, zhluboka se nadechnu a vejdu.

"Páni, jsi to ty, Evelíno?" zeptá se otec se širokým úsměvem.

"Ty jí tu někde vidíš? Kde? Já vidím jenom tuhle nádhernou princeznu, kterou bych si hned vzal, kdybych mohl," přijde ke mně Richard, můj velký bráška, s tím jeho provokativním úsměvem a já ho bouchnu do ramene, on mě obejme a zašeptá mi do ucha: „Vypadáš úchvatně," a dá mi pusu na tvář. Jsme prostě nejlepší přátelé.

"Á, tady jsi, už jsem si říkala, jestli to stihneš, ale vypadáš překrásně, teď budeš Adrianě dělat konkurenci," přivítá mě matka a jako obvykle vyzdvihne moji častou nedochvilnost, ale i tak mě jako ostatní potěšila.

"Všem vám moc děkuju," odpovím s úsměvem a se všemi se přivítám.

"Někteří z hostů už dorazili a tak se k nám připojí," oznámí otec.

"Opravdu, to jsem nevěděla?" ozve se moje sestra, která vypadá dokonale, ostatně jako obvykle. Zlaté vlasy ji v loknách spadají přes ramena a její šaty podtrhují modrou barvu jejích očí, jako by matce z oka vypadla.