Envedónie: Vyvolená

Kapitola 4 - Já a zloděj?

Otevřu dveře mého pokoje, který je (i na naše poměry) opravdu velký. Je tady menší knihovna, kde mám: oblíbené knihy, pár učebnic jazyků a písem, učebnici etikety, matematiky..., své noty a písně, některé mi dovezl otec nebo bratr, a některé jsem složila sama. Dál tady mám velký psací stůl - ze stejného bílého dřeva jako je knihovna - a taky nádherný, černý klavír. Nehraji tak dobře jako Adriana, ale zase o to líp zpívám. Uprostřed pokoje stojí malý, skleněný stolek s několika křesly a pohovkou. Postel mám samozřejmě taky, ale je ve věži, do které vedou schody, schované za závěsem v rohu pokoje. Je tam velká postel s nebesy a poměrně velký balkón s lavičkou, je odtud výhled na stáje a královské zahrady. V mém pokoji jsou všeho všudy troje dveře, ty největší vedou na chodbu, jsou dvoukřídlové, opravdu obrovské z tmavě hnědého dřeva a jsou v nich vyřezané květiny. Druhé vedou do velké koupelny a ty třetí do šatníku.

Služebné mi pomáhají ze šatů a rozpustí mi vlasy, následně je pošlu pryč a vlasy si spletu do dlouhého copu. Vejdu do šatníku. Je to obrovský pokoj se spoustou šatů, šperků a zrcadel, mě však zajímá pouze vyřezávaná truhlice v rohu. Vytáhnu z ní úzké, tmavé kalhoty a bílou košili, na to si obléknu černou vestu s vyšším límcem, pod kterou schovám svůj cop. Ještě si vezmu klobouk a kožené rukavice. Z vedlejší truhly vytáhnu opasek s mečem a dýkami a na nohy si obuji vysoké, pohodlné černé boty. Tohle je moje obvyklé oblečení, když s Rikem trénujeme a bojujeme. Mám sice obrovské množství šatů, ale v tomhle se cítím nejlíp, navíc se nemusím chovat podle pravidel a etikety, které přísluší dámě, protože by mě nikdo nerozeznal od muže. Rodiče by mě asi zabili, kdyby se o tom dozvěděli, ale miluji na tom tu volnost, nejsem svazována povinnostmi, jsem někdo jiný. Když jsem takhle oblečená, najednou nejsem princezna. Všichni si myslí, že Richard trénuje se svým nejlepším přítelem Erikem, což je z části pravda, protože jsme nejlepší přátelé. Ještě mám chvíli čas a tak se půjdu podívat za Amidianem, ale jen na chvíli, nechci přijít přeci pozdě. Jdu do rohu svého pokoje k závěsu, za kterým se skrývají schody do věže. Odhrnu závěs a na levé stěně zatlačím do jednoho kamene. Ozve se zapraskání a otevře se cesta – točité schodiště, které vede dolů. Seběhnu schody a zamířím do stájí. O té tajné chodbě mi jednou vyprávěl Mel, když zjistil, že trénuju s Richardem, abych se mohla nepozorovaně vyplížit z paláce a zpět.

První co slyším, jakmile vejdu do stáje, je Amidianovo zařehtání na pozdrav.

"Ahoj krasavče, jak se máš?" zeptám se ho a zamířím k jeho boxu a vejdu dovnitř. Jenom zastříhá ušima a šťouchne do mě nosem, že chce něco dobrého. Najednou jsem za sebou uslyšela kroky...

„Stráže! Zloděj! Krade koně!"

"Co?!," překvapeně se otočím za tím hlasem.

„K tomu koni může jen pan Melarocco nebo princezna, ty nejsi ani jedno," odpoví rázně, chytne mě za ruku a táhne mě z boxu ven. No, kdybych chtěla, tak už leží na zemi. Vtom přiběhne strážný a chytne mu obě ruce za zády.

„Jste v pořádku, pane Eriku?"

„Dokážu se o sebe postarat sám, ale díky, tohle bude jen nějaké nedorozumění."

„Pusťte mě, já nic neudělal!" brání se mladík a snaží se vymanit ze sevření strážného Davida.

"Damiane? Jsi tady? Potřebuju pomoct, přijeli další hos- Co se to tady u všech všudy děje?" slyším ode dveří známý hlas - Mel.

„Slyšel jsem ze stájí volání, že je tady zloděj," začal strážný, „když jsem se sem dostal, viděl jsem jak tenhle ten, ukázal na mladíka před sebou, drží pana Erika, tak jsem zakročil."