Envedónie: Vyvolená

Kapitola 11 - Vodopád

Provazy temnoty se kolem mě stahují stále pevněji, omotávají se kolem mého krku, bojuji s nimi o každý nádech. Kdybych jen věděla, jak se můžu bránit, kdybych se mohla alespoň pohnout. Nohy mám několik centimetrů nad zemí a začínají se mi dělat mžitky před očima.

„A teď mě dobře poslouchej, jsi jen malá bezvýznamná holka, nikdo mě nedokáže zastavit, nikdo!"

„Kdo jsi?" dostanu ze sebe sípavě, temnota mě sevře pevněji a znemožní mi tak přívod vzduchu úplně.

Hrozivě se zasměje a rozplyne se ve vzduchu, stejně jako temnota, která mě svírala. Dopadnu na kolena, chytím se za krk a rozkašlu se, převalím se na bok a stočím se do klubíčka. Zhluboka lapám po vzduch, celá se třesu a nemůžu ze sebe setřást ten pocit, že mě ta chapadla pořád svírají. V uších mi stále zní jeho mrazivý hlas a drsný smích.

„Emeryl! Emeryl!" udeří do mě znenadání Amiho hlas a myšlenky, jako by se protrhla hráz.

„Já... já... co se to stalo?" dostanu ze sebe rozklepaně.

„Jsi v pořádku?" zeptá se naléhavě.

„Já...já...nevím" nejsem schopná ze sebe dostat smysluplnou větu, a tak se ho pokusím uklidnit před pouto, že budu v pořádku. Moc ho to nepřesvědčilo, ale alespoň jsem ho zastavila od toho, aby se hned za mnou rozběhl.

Tereza mi připraví koupel, musím ze sebe smýt ten spalující pocit bezmoci, ale jako by se mi spolu s ním pod kůži dostaly pochybnosti, strach a beznaděj. Pomalu jako kyselina se šíří mým tělem a ničí všechno dobré. I po koupeli se cítím stále napjatá a ty pocity mě neopouští, připadá mi, že zůstanou mou součástí až na pořád a v hlavě mi stále zní jeho slova a smích. Vyjdu do svého pokoje a sednu si na postel, na jídlo mě přešla chuť a nechci s nikým mluvit, stejně sem nejspíš strážní nikoho nepustí. Lehnu si a pořádně se zabalím do přikrývky, pokouším se nechat otevřené oči, protože pokaždé když je zavřu, jako by mě opět sevřela temnota. Po chvíli se mi ale, i přes mou usilovnou snahu, začnou zavírat víčka...

Trhnutím se probudím, zhluboka vydechuju a jsem úplně zpocená. Myšlenky mi běhají hlavou jako splašené, ale pokouším se uklidnit, ujistím se, že je můj prsten na prstě a soustředím se na dýchání. Nádech, výdech, nádech, výdech. Zdálo se mi o něm, znovu a znovu jsem cítila chapadla temnoty na svém těle. Otřesu se. Podívám se ven do zahrady, je zalitá měsíčním světlem, řekla bych, že je něco málo po půlnoci. Musím se dostat pryč, pryč odtud, pryč toho snu, od těch myšlenek, od něj. Musím k vodopádu, pročistit si hlavu, stalo se toho příliš najednou. Naštěstí znám tajnou stezku, jak se dostat do lesa, aniž by mě zpozorovaly stráže, ani bez domácího vězení nemůžu opouštět palác natož teď, teda neměla bych. Sejdu po schodech do pokoje a obleču se do šatů od Arna, pro jistotu si vezmu meč, luk se šípy i dýku, potom, co se stalo tehdy v lese, už nechci nic riskovat. Jdu tajným vchodem potichu ke stájím, ani jednou nezakopnu, i když je velká tma, vidím vše do detailů a slyším každý nepatrný pohyb, každý poryv větru. Opatrně otevřu velké dveře stájí, naštěstí moc nevržou a nikoho neupozorním na svou přítomnost. Dojdu do sedlovny pro Amiho sedlo a uzdečku, obratně mu vše nasadím a pomalu ho vyvádím ven. Když dojdeme až ke cvičišti nasednu na něj a vydáme se tajnou stezkou k lesu.

Začátek cesty je dost nebezpečný, musíme jet kolem skalního útesu a opatrně se dost až na pláž a z pláže, která je v těchto místech poseta kameny nejrůznějších velikostí a barev, zamíříme k lesu. Ani se na mě nepokouší mluvit, ví že potřebuju prostor, a tak pokračujeme k vodopádu. Pobídnu ho do cvalu, vítr mi cuchá vlasy i šaty, ale snažím se to nevnímat, ze stromů se stávají rozmazané šmouhy, a kromě dusotu kopyt nic jiného nevnímám, vyhýbám se větvičkám, které jsou v cestě a svůj pohled soustředím před sebe. Ami zpomalí a já uslyším zřetelně zvuk padající vody, už jsme blízko, projedeme skalním průchodem, který kryjí popínavé rostliny a pak ho spatřím. Vodopád zalitý měsíčním světlem, několik lesních zvířat se k němu přišlo napít, ptáci hnízdí v okolí a hvězdy se shlíží v hladině jezera. Seskočím z Amiho a rozběhnu se ke břehu, chvilku si prohlížím svůj odraz a nemůžu uvěřit, jak jsem se za těch pár dní změnila, sundám si všechny zbraně a nadbytečné oblečení, a nakonec začnu šplhat po kamenech až nahoru. Vylezu si na plochý kámen, který tvoří uprostřed převis v místě, kde řeka přechází ve vodopád. Sednu si, spustím nohy přes okraj a rozhlédnu se kolem sebe, všechno je zahaleno svitem měsíce a hvězd a tu nádheru objímají okolní stromy. Zhluboka se nadechnu a rozlišuju jednotlivé vůně, vodu, stromy, květiny, dřevo, pryskyřice, svoboda. Zaposlouchám se do šepotu vody, který mě naplňuje klidem a vyrovnaností. Je to úžasné být tady nahoře, plnými doušky nasávám čerstvý ranní vzduch, tady by člověk mohl zůstat napořád. Ani nevím, co mě k tomu vede, ale postavím se, zavřu oči a odrazím se od kamene, vstříc vodě pode mnou. Vítr si pohrává s mými vlasy a čas se najednou zastaví, mohu se dotknout jednotlivých kapek, které padají se mnou a cítím, jak se všechno napětí z mého těla postupně vytrácí až je má mysl naprosto jasná. Jako bych se těch několik metrů vznášela, než mé tělo pronikne hladinu jezera. Až teď jsi uvědomím, co jsem to vlastně udělala, vždyť jsem si mohla ublížit, vodopád je hodně vysoký, nikdy předtím, mě nic podobného ani nenapadlo. Zatímco nad tím přemýšlím, ani nevnímám, jak se mé oblečení proměňuje v kapky vody, které mě celou zahalí. Tisíce kapiček mi tvoří nádherné šaty, které září barvami duhy, a to nemluvím ani o tom, že můžu dýchat. Uvolním se a soustředím se jen na ten úžasný pocit, který mě naplňuje nechám odplynout všechnu bolest, všechny starosti a myšlenky, všechen strach a beznaděj, všechny negativní emoce a vzpomínky, vnímám jen vodu kolem mě. Zavřu oči a cítím, jak se stávám součástí každé kapičky, která mě obklopuje, součástí každičké kapičky v jezeře. Takhle bych mohla zůstat napořád bezstarostná a naprosto volná. Ale vše jednou končí a já vím, že se musím vrátit zpátky, musím splnit svůj úkol, ať už je jakýkoli. Stačí jen pomyslet a už se vznáším k hladině, postavím se na ni, stále v šatech z kapiček rosy, ve kterých se odráží vycházející slunce. Když se mé bosé nohy dotknou trávy na břehu, mé oblečení se opět změní, na to, ve kterém jsem do vody skočila. Tanečním krokem dojdu k Amimu, který se bezstarostně pase a pohladím ho po čele, na kterém svítí jeho stříbrný roh, vyhoupnu se do sedla a cestou do paláce si povídáme o všem možném, jsem tak plná života, že mi to připadá až nemožné.

Do stájí se vrátíme nepozorovaně, odsedlám Amiho, vysuším ho slámou a vyhřebelcuji mu srst. Uslyším šramot na nádvoří a následně, jak se otevírají dveře stájí, a tak se skrčím v boxu.

„Jak jsi se vyspal?" zeptá se Damian ospale Amiho, poplácá ho po krku a jde nachystat seno a vodu pro koně. Ještě víc se přikrčím, ale nevypadá to, že by mě zpozoroval. „Tak mi pověz Ami, kdo je princezna Evelína, protože nemůže být zároveň ta dívka z plesu, Elin i Emeryl, nebo snad ano? Existuje dívka se šlechtickou krví, která se zbraní v ruce porazí, kdejakého muže? Jediné, čím jsi jsem stoprocentně jistý je, že je na ní něco jiného, magického, má v sobě něco, co jsem u nikoho předtím neviděl."

Chci něco říct, ale nakonec se raději potichu vytratím zpátky do věže a nechám ho pokračovat ve svých úvahách. Lehnu si na postel, tak jak jsem přišla a do ruky si naberu trochu čisté vody z mísy na nočním stolku, vedle postele. Chvilku si ji přelévám z jedné ruky do druhé a sleduju, jak rychle mění svůj tvar. Potom bez toho, aniž bych nad tím moc přemýšlela, začnu formovat vodní kouli, není velká asi jako švestka, ale je to fascinující. Voda jako by ke mně byla přilepená, proplétá se mi mezi prsty, ale ani kapka se neoddělí. Chci něco zkusit posadím se do tureckého sedu a vezmu si mísu s vodou do klína. Ponořím do ní ruce a chvíli si jen vychutnávám, jak mě voda hladí po kůži. Pokusím se zvednout celý obsah mísy do vzduchu, to už vyžaduje trochu soustředění, ale po chvíli se mi to přece jenom povede, ze začátku s pomocí rukou a o něco později jen pouhou myšlenkou. Stačí jedno pomyšlení a kolem mě se vznáší stovka kapek vody, které se třpytí ve slunečním svitu. Procházím se po pokoji a prohlížím si každou zvlášť, je to tak neskutečné, úplně mě to pohltí, že ani neslyším lehké zaklepání na dveře. A pak už je příliš pozdě, já ztratím kontrolu a kapky spadnou na zem.

„Elin? Můžeš mi vysvětlit, co to mělo znamenat?" zeptá se překvapeně otec.

Tak jo, je tady další díl a jen 6 minut po mých narozeninách :D skoro jsem to stihla. Každopádně doufám, že jste si to užili a už se stejně jako já těšíte na to, co se stane v tom příštím.

Love Keyceah