Envedónie: Vyvolená

Kapitola 9 - První trénink

„Mele, počkej na mě, co se děje?" zavolám na něj, když se mi smekne noha, v takových botách se opravdu běhat nedá. Rychle si je sundám i škrabošku a rukavičky, nechám je tam a vezmu to přes trávník. Začíná mě dost bolet hlava a zakopávám na každém druhém kroku, nejradši bych si šla lehnout, ale první musím zjistit, co se děje.

„Nemáme času nazbyt," řekne a běží ke stájím. „Něco je s Amim."

Jsem Melovi v patách a jak mile to uslyším ještě přidám, nevnímám kamínky pod nohama, musím za ním. Doběhnu udýchaná k Amiho boxu, leží na zemi, vůbec se nehýbe, jen ztěžka oddychuje. Kleknu si k němu, obejmu ho a zabořím mu hlavu do hřívy.

„Ty mi nesmíš umřít, slyšíš, nesmíš! Mele, co budeme dělat? Co s ním je?" Jsem zoufalá a příšerně unavená, nejradši bych se o něj jen opřela a spala, ale to nejde, musím být silná, musím ho zachránit. Ale nejde to, nedokážu se soustředit, jediné, co chci je spát a na nic nemyslet, na chvíli zavřít oči, jenom na chviličku. Přestávám vnímat svět kolem sebe, ztěžklá víčka pomalu přivírám a nechávám se pohltit klidem, tichem a tmou.

„Nesmíš usnout, Emeryl zůstaň vzhůru. Hledej ve svém srdci. Ty musíš žít, vy oba! Musíte se spojit," říká mi hlas v hlavě. Prudce otevřu oči.

„Nesmíš usnout," opakuji si potichu, někdo na mě mluví, ale nevnímám nic jiného než slábnoucí tlukot Amiho srdce. Dochází mi síly, jako písek, který se sype mezi prsty. Posbírám poslední zbytečky své síly, natáhnu se k jeho zářícímu rohu, jehož svit se pomalu vytrácí, pevně kolem něj obmotám ruku. Pod prsty ucítím šimrání a svalím se na Amiho krk. Stále svírám jeho roh a stáj naplní oslepující záře. Nevím, jestli vychází z toho rohu, z Amiho nebo ze mě, ale je tak intenzivní, jako bych se dívala do slunce. Už zavírám oči, poslední síly jsou pryč, tohle je konec. Ale najednou, jako by se s tou září do mě vracela ztracená energie, jako by mnou doslova protékala, od konečků prstů do celého těla, energie námi protéká, spojuje nás. A cítím i mírné pálení na zádech, ale je to spíš příjemné. Stále na Amim ležím a nabírám síly, vdechuji jeho vůni a poslouchám, jak se mu tep vrací do normálu, v našich žilách proudí magie. Jeho roh, jako by v mé dlani pulzoval a zase vyzařuje jasné světlo. Naše srdce bijí jako jedno, jsme spojeni už navěky.

„Ty jsi to dokázala!" řekne mi hlas v hlavě (jiný než ten předtím), ale jsem si naprosto jistá, komu tenhle hlas patří, sama nevím jak.

„Ami, jsi v pořádku? Není ti nic?" odpovím mu pomocí myšlenek. Počkat? Pomocí myšlenek?

„Ano, teď jsme spřízněné duše, můžeme mezi sebou mohou komunikovat pomocí myšlenek, ať jsme kdekoliv," řekne mi. „Od teď spolu sdílíme úplně všechno, každou myšlenku, každé tajemství," řekne Ami a já mám tolik otázek, ale myslím, že pro dnešek už bylo informací dost. Dost na to, aby mi to kompletně změnilo život. Síla a energie se mi sice vrátila, ale stále jsem po celém dni pořádně utahaná.

Opět začínám vnímat, co se děje kolem mě. Je tu Mel a Richard a na něco se mě ptají a třesou se mnou. Zvednu se s jejich pomocí ze země spolu s Amim a snažím se vnímat jejich slova.

„Jsi v pořádku?" zeptá se mě starostlivě bratr a obejme mě.

„Teď už ano," odpovím s lehkým úsměvem.

„Ale, co se stalo?"

„To je na dlouhé vyprávění, zítra ráno u mě, dobře? Teď potřebuju do postele a vyspat se z toho všeho, příliš mnoho informací, které musím vstřebat." Rozloučím se s Amim a domluvím se s Melem, aby přišel zítra taky. Vydáme se do hvězdami prozářené noci. Z paláce je ještě slyšet hudba a smích, i tak se celkem nepozorovaně dostaneme až do našich pokojů.