Envedónie: Vyvolená

Kapitola 12 - Co se skrývá v lese?

"Takže je to pravda," vydechne otec s údivem, ale i obavami, ty jsi opravdu Emeryl." Zůstanu na něj hledět neschopná slova. Napsal mi Arno i víla Sofie, proto jsem za tebou hned přišel, ale stále tomu nemůžu uvěřit," vysvětluje otec. "Připadá mi to jako včera, co ses narodila, osmnáct let je tak krátká doba v porovnání s tím, co jsem prožil já, vždyť máš celý život ještě před sebou, celý svět ti leží u nohou."

"Budu v pořádku, tati," dostanu ze sebe nakonec.

"To nemůžeš vědět," řekne starostlivě a sedne si a postel. Sednu si k němu a obejmu ho, nevím, co na to říct, nemám nejmenší ponětí, co se může stát zítra natož za měsíc, za rok...

"Vím, že máš v sobě obrovský potenciál, ale budeš se s ním muset naučit pracovat. Ovládání magie živlů není nic jednoduchého, ale věřím, že to zvládneš, jen si pamatuj, že cokoliv, co děláš proti, přírodě, jen ye svých vlastních pocitů má cenu, kterou dříve, či později budeš muset zaplatit. Vše proberu s Arnem, Sofií a Melem, ale prozatím se musíš připravit na to, že budeš muset na cestu do magického světa, pochopit ho. Ale nejdřív se naučíš bojovat a bránit," chrlí ze sebe jednu myšlenku za druhou.

"Jízda na koni, šerm, lukostřelba, vrhání dýk ani hvězdic nebude problém," zašeptám s nevinným úsměvem a čekám na jeho reakci, nejspíš bude vyšilovat, ale nemá cenu to odkládat. Najednou mi přijde ta malá skvrna na podlaze velmi zajímavá.

"Máš velké štěstí, že se to nedozvěděla matka a že nechtěla, aby Erik přišel někdy na večeři," řekne vševědoucně. Nevěřícně k němu zvednu pohled, ale už se ani neptám, jak to ví.

"Stačilo, že jsem včera chtěla jet na tu projíďku na Amim v sedle a hned mi matka dala domácí vězení až do mých narozenin."

"Tak proto jsi nebyla včera na večeři, myslel jsem, že ti nebylo dobře. To teď ale není důleité, musíme vymyslet, co s tebou, potřebuješ chodit na tréninky s Melem. Když se na tebe tak dívám, ty "šaty" ti moc sluší, dárek od Arna, že? Možná... by bylo nejlepší, kdyby princezna Evelína zůstala prozatím zamčená ve věži," chci protestovat, ale otec pokračuje, "aby se Emeryl mohla pohybovat volně po paláci, zahradě a stájích. Řekl bych, že ve stájích a v lese jsi stejně více doma než tady."

"A co ten turnaj?"

"Jsou pozvaní všichni z Královského města a okolí, v tomhle problém nevidím, nikdo si tě v davu ani nevimne," řekne jakoby nic.

"Ale já se ho chtěla zúčastnit," řeknu s nadějí v hlase.

"Je mi líto Elin, ale v tomhle ti vyhovět nemůžu, z tréninku s Melem si toho stejně odneseš víc a aspoň budeš mít jistotu, že nikomu neublížíš. Moc rád bych tě viděl šermovat, ale je to příliš riskantní." Nadechnu se, abych něco odpověděla, ale vím, že má pravdu. Dál už neprotestuju, ještě dořešíme další věci, jako kde budu spát, jíst a podobně. A pak se mě otec vyptává na to, jak jsem zjistila, že jsem Emeryl, povím mu všechno – u před ním nemám, co skrývat. Když domluvíme, jdu si pro něco k snědku dolů do pokoje, rozloučím se s otcem a vyrazím tajným vchodem ven.

"To je dost, že jdeš," spustí Mel, jen co vejdu do stájí, už jsem si myslel, že jsi zapomněla na náš ranní trénink."

"Úplně," přiznám se smíchem, ale teď budeme mít spoustu času, žádné "princeznování" se dneska nekoná a ani v nejbližších dnech. Otec chce abych se naplno věnovala našemu tréninku a připravila se na nadcházející cestu."

"Takže Leo už o všem ví? To je dobře. Po tréninku za ním zajdu, teď ale neztrácejme čas, osedlal jsem ti Amiho, dnes budeme trénovat s ním, musíte se naučit, jak se stát jedním tělem, jak reagovat na určité situace, splynout, rychle mezi sebou komunikovat a podobně, a pak se podíváme, co doopravdy dokážeš s mečem. Utkáš se se mnou."